Staré chodby

Chodby v zahraničí

Karel Pokorný, doplněno texty a foty Kamila Pokorného, aktualiz. 21.6.2017

Přidáno: Sintra, Edimburg, Podkopy ve Vídni, Zámky na Loiře: Amboise, Chambord, Chenouceaux, Sully
Španělské hrady, Cihlové hrady,

Indie, Alhambra, Rooslyn, Jeruzalém, Perm, Izrael, Gugel, Lalibela, Provins, Bouillon, Predjamský hrad, Kappadokie, Knossos, Oděsa, Budapešť, Francie, Okka - Ninjovské hrady, Blarney, Akkona, Crack, Montsegur, Istanbul, Kyffhausen, Kreml, Akce Polsko, Kurozwieska, Akce Německo, Berwartstein

Zahraniční tvrze a pevnosti byly mnohem častěji stavěny s rozsáhlým, především fortifikačním podzemím. Technické chodby pro pohyb vojska, munice, zavážení děl, ale také rozsáhlé úkryty a skryté cesty pro únik z ohroženého objektu, to vše se běžně budovalo jako klíčová strategická součást objektů již v gotice... Karel takových míst navštívil v životě bezpočet - ale bez foťáku!!!

Náš původní záměr byl, držet se naší lokality, s případnými odskoky do sousedství. Poměrně záhy jsme ale zjistili, že podzemí plná zákrutů a bludišť, která "protkávají" kde co, nalezneme pouze v romantických představách, které se dědí již od 18. století. Tak jsme postupně přidávali i podzemí městská, s kterými jsme nepočítali. Web se úspěšně rozjel, a začal jsem se tedy dělit o poznatky na této stránce - Jak je tomu jinde, kde ta bludiště skutečně existují a lze je někde dokonce navštívit, a zájemce si postupně sám oddělí plevel od zrna. Byla by také škoda, nedozvědět se o podzemních chrámech v Lalibeře v Etiopii, dobytí neuvěřitelně zabezpečené pevnosti v Tibetu a dalších. Vždy jsem nejraději psal o místech, kde jsem opravdu byl, ale na to obyčejný smrtelník nedosáhne.

Jak to bylo jinde - Indie

Tisíce kilometrů komunikační bariéry a nápady si byly přesto podobné. Hrady a pevnosti v Indii zůstávají stále ve stejné podobě, jako před staletími i tisíciletími. Stále je obývají rodiny místních vládců a to i v době, kdy se Indie stala republikou. Ztratily moc, nikoliv však majetky. Ve vzácných případech opuštění hradu vlivem zemětřesení či pádu rodu, si nedovolily žádné hordy vesničanů sídlo pobořit a rozebírat. A tak i vlivem příznivého suchého klimatu, se stále pyšní svými paláci, hradbami a věžemi.

Jan Marek v cestopisu z dvacátých let minulého století - Po stopách sultánů a rádžů, píše:
"Před kamenným můstkem plným zelenavé vody, se nás ujímá uniformovaný průvodce. Vysvětluje, že do horního hradu nemůžeme sami, protože tam nevede jiná cesta, než klikatá tesaná chodba plná nástrah. Když se ocitneme v tmavém průlezu, kde se sotva můžeme postavit, přeběhne nám mráz po zádech. Průvodce zapálí čadící smolnici, a její mihotavá záře rudě osvítí ponuré klenutí chodby. Po několika krocích nás vybídne, abychom se drželi za ním, že tu leží otrávené hroty. A opravdu, po zemi se všude válejí špičkami vzhůru, dnes již zrezivělé tříhroté bodce, jejichž bodnutí odsoudilo většinou bosé žoldnéře k rychlé smrti.

Za chvíli nás průvodce pohybem ruky zastavuje znovu. Uprostřed chodby zeje hluboká propast, kterou bychom v přítmí určitě přehlédli. Musíme ji opatrně obejít po kluzkých chodníčcích při stěnách tunelu. Živě si představujeme, jak do ní padají útočící vojáci jeden za druhým a zůstávají ležet s přeraženými údy v podzemní kobce, kde mnozí dlouze umírají.

V místech kde tunel nečekaně zatáčí, leskne se vyhlazené ústí svažitého tunelu, na jehož konci matně probleskuje denní světlo. Přes svažitý tunel nyní vedou silná prkna. To je skluzavka do hradního příkopu, zabručí průvodce a my si s hrůzou uvědomujeme, že v takových příkopech rozevírali své strašlivé tlamy krokodýli.

Na horním nádvoří se provlékáme železnými padacími dveřmi. Když už by nepřítel zdolal hradby a pronikl smrtonosnou chodbou, rozdělal se na vratech oheň. Ve skále je otvor, kterým se do ní vháněl vzduch. V chodbě se rozžhavil tak, že ten kdo unikl všem nástrahám, to zde nevydržel. Už se nedivím, že od Daulalabádu odtáhl s nepořízenou i mocný a krutý dilíský sultán Aláuddín a že pevnost nakonec padla zradou".

Já se jen pozastavuji nad tím, že by tato nebezpečná chodba, byla jediným vstupem i výstupem pro posádku, její velitele a hradní pány, a že by se tudy dopravovaly též zásoby a posily. Jsem si jist, že ne.

Odvrácená tvář Alhambry

Pod mozaikovými podlahami pohádkových paláců, atrií a zahrad najdete nejen sítě přívodů vody do kašen, bazénů, zahrad a lázní maurských vládců, ale i desítky dobře větraných skladovacích prostorů.
Objevili byste tam i množství úděsných kobek, o kterých obdivem vzdychající turisté nahoře nemají ani ponětí. Tyto kobky byly živou pokladnicí muslimských vládců. Tisíce křesťanských vězňů v okovech zde v noci "odpočívalo", aby mohli ve dne do úmoru pracovat a vytvářet nezměrné bohatství kolem. Živeni byli odpadky, mršinami a odchytáváním krys.
V kobkách tvaru trychtýře o průměru osm metrů, bylo namačkáno až 18 zajatců. Jiné cely s kulatými dny jsou přepážkami rozděleny do paprskovitých trojhranů. Každý pro jednoho vězně. Uprostřed v sníženém dnu, byla otevřená šachta, do které stékala dešťová voda a fekálie. Strašný zápach a velké vlhko tu vládly trvale. V jiných celách zase zajatci spali v jakýchsi penálech či šuplících nad sebou.
Tato vězení však sloužila pro prominentní vězně, kteří měli být vyměněni nebo vykoupeni. Ti co pracovali, nocovali natěsnáni až po dvou stech mužích ve vyhloubených jeskyních, které byly nazývány hlavními celami a životnost vězňů byla strašlivě nízká. Dnes jsou zasypány. Z podzemí se prý ozýval stále hukot jako příboj. Byly to modlitby křesťanů k jejich nekonečně dobrotivému, slitovnému, spravedlivému a všemohoucímu bohovi, který ale asi nedoslýchal nebo měl jiné starosti.

Zkazky o pozemních chodbách ani není zapotřebí ventilovat. Jsou nepochybné. Patřilo to ke koloritu či mentalitě orientu. V roce 1908 odhalil propad u jedné věže chodbu, kterou se lze dostat ze sultánových paláců až k řece, kde stálo vnější opevnění Granady. Chodba byla vyčištěna a pročišťování odboček trvá prakticky dodnes. Je to otázka priorit a financí. Jedna šíje při mé návštěvě v roce 1985 vedla jako spojnice k druhé věži, druhá do skal v lesíku pod strážním hradem, třetí čekala na potvrzení hypotéz archeologů, kteří se domnívali, že vede pod řekou (převážnou část roku vyschlou) až na vrch, kde ležela čtvrť bohatých. Tento kopec je provrtán sítí chodeb a historici soudili, že skvěle organizována obrana Arabů proti útokům katolických králů, vděčí své kvalitě právě podzemním chodbám a posilování obležených.

Tajnosti Rosslynu

Před pár lety vyšla kniha D.Browna - Šifra mistra Leonarda a stala se světovým bestselerem. Pak byla zfilmována v napínavý thriller s Tomem Hanksem. Katolická církev dala věřícím pokyn, aby knihu nečetli a na film nechodili. Lepší reklamu už tomu udělat nemohla. Odpůrcům církve svaté, ji tím pak přímo doporučili.

Nedaleko hlavního města Skotska Edimburghu, je pověstná Rosslynská kaple a zbytky hradu mocných hrabat Sinclairů. Pod hradem a kaplí má být nejfamosnější podzemí Velké Británie a nepíše o tom jen tak někdo, ale jakýsi historik Sora. Co jej k tomu vedlo, netuším.

"Příslušník rodu, mořeplavec a obchodník Wiliam, nechal v polovině 15. století zbudovat kapli se složitým systémem chodeb a krypt, které sám navrhl a stavební práce osobně řídil.
O průkaznosti tohoto systému, se archeologové dozvěděli až ve 20. letech minulého století. Toto podzemí je divem středověké podzemní architektury. Odborníky uvádějí v úžas klamná schodiště, místnosti, slepé chodby a výklenky. Má zde být bezpočet skrýší, ale poklad v "objevených" místnostech se žádný nenašel. Ve výčtu zdejších divů nechybí ani jeskyně skryté za umělými vodopády. Práce na tomto systému byly svěřeny předním kamenickým řemeslníkům a důlním odborníkům, kteří se na Rosslyn začali sjíždět od roku 1441. Měly zde být ukryty poklady Templářů, Visigótů i křižáků ".

Zmíněný román a film odstartoval boom návštěvnické hysterie. Na Rosslyn se začaly pořádat nájezdy cestovních kanceláří. Měl jsem to štěstí, že jsem se tam byl podívat dřív, než to davové šílenství začalo. Obětoval jsem tomu celodenní okružní zájezd do okolí Edimburku, ale věřte, že to nestálo za to.
Rosslynská kaple sama je vrcholný gotický skvost, ale je tam pouze schodiště do jedné krypty. Pod domem, který stojí na místě hradu, je pouze několik komor na potraviny, které měly sloužit jako sklady v případě obléhaní. Jejich přísunu sloužil jakýsi výtah, jak je známe z hotelů a panských domů. Posledním objevem tenkrát, byl propad na staré schodiště. Soudobý kronikář rodu je přesvědčen, že mnohé z podzemí bylo zničeno při stavbě novodobého domu. Dva týdny po dopsání povídání o Rosslynu do naší knihy jsem dostal dopis od pana A.Jefreye z královské speleologické společnosti z Edimburku v němž mě píše, že autoři zpráv o templářích, stavitelích pyramid či "správných" výkladech Bible mají sklon k přehánění. Zmiňuje pár sklepů pod palácem, ale není mu nic známo o chodbách. Kdo tedy byli ti odborníci uvádění v úžas nad rozsahem labyrintu? Kde všechny ty údaje zjistili, jak byly zpracovány a kde jsou uloženy? A kdo vůbec byl nebo je ten pan Sora?

Kaple je od bývalého hradu poměrně daleko a nic nestojí v cestě. Zda by dovolili rejdění georadarů po perfektním trávníku pochybuji, ale psychotronici s virgulemi by se zde vyřádit mohli. Choditi po trávníku je zde dovoleno. Samotného by mne jejich výsledky zajímaly.

Jeruzalém

Vytýčil jsem si určité zásady, takže nejlépe se mě píše o místech, kde jsem opravdu byl nebo tam alespoň nahlédl. Žádná profese mě ale neumožňovala věnovat se své chodbařské vášni (kterou sami speleoarcheologové nazývají úchylkou), finančně i kontakty do té míry, jak by si tematika, které se žádný profesionál plně nevěnuje zasloužila. Některé staré záznamy a citace, byť někdy až úsměvné jsem uváděl v uvozovkách, protože jsou svým způsobem cenné nebo dokazují, jak tematika tajemného podzemí lidi vždy "brala".

Podzemí Jeruzaléma je fantastické. Pokud to politická a vojenská situace dovolí, začnou archeologové vždy hned další činnost v Posvátném městě. Donedávna byl jediným známým podzemním dílem Ezechiášův tunel (vodní kanál), zásobující pevnost Jeruzalém vodou. Budovatelé této štoly dávno před naším letopočtem dokázali, že se stavitelé rubající ze dvou stran přesně sešli. Naváděni byli poklepy na skálu shora.
Fin dr. Juvelius prohlásil, že mu bible vyjevila popis místa, kde je v nitru hory uložena archa úmluvy. Toto poselství zakódované prý v původních textech bible, se dostalo do rukou švédskému inženýrovi J. Millénovi, který uskutečnil začátkem dvacátého století výpravu do Jeruzaléma. Dva roky prokopával se svými společníky prastarý vodní tunel, aby ho zprůchodnili. Sám Millén ale později přiznal, že ve skutečnosti Brity financovaná akce, byla jenom pokračováním činnosti templářů, kteří zde před staletími hledali archu úmluvy a další mýtické artefakty jako svatý grál nebo Longinovo kopí osudu a to devět let.
Juveliem dekodovaný mimořádně složitý systém chodeb, by spíše ukazoval na snahu ukrýt bájný Šalamounův poklad a zmíněné křesťanské symboly, než pouhé byť veledůležité vodní dílo. Jen jedna z chodeb má vést do tunelu spojující pramen Gichon s nádrží Siloam. Text byl natolik podrobný, že pramen i tunel výprava hned nalezla. Když Millénovi docházely prostředky, předal své poznatky prof. Henrymu Vincentovi a umožnil mu přístup na místa, která odkryli. Ten pak sepsal zprávu, dodnes považovanou za nejúplnější a nejpodrobnější. Je hodna scénářů o Indianu Jonesovi s tím rozdílem, že to není fikce. Čte se to krásně a příjemně při tom mrazí, ale posuďte sami:

"Je zde trojí systém dvojitých tunelů a vodních kanálů, z nichž každý slouží jinému účelu. Některá místa jsou zvlášť nebezpečná, protože vodní kanály jsou někde spojeny s tunely a mohou je ve velmi krátké době zaplavit a utopit každého, kdo se nachází uvnitř. Existují další odstrašující prostředky jako plyny a kyseliny vedoucí k popálení a udušení. Jedině díky varováním, která jsme vyvodili z tajných poselství zakódovaných v biblických textech, jsme se vyhnuli vážným nehodám.
Inženýři mne požádali, abych se vlastníma očima a rukama přesvědčil, že nekopu do přírodní horniny, nýbrž do umělé skály. Moje pochybnosti ala přetrvávaly, až jsem horninu opláchl ve vodě a zkoumal ji pod mikroskopem v jasném slunečním světle. Nebylo žádných pochyb, skála je umělá. Byla však tak tvrdá a kompaktní, že její rozbití vyžadovalo značnou sílu".

V roce 1911 byly pro nedostatek financí práce zastaveny, a všechny vstupy členy expedice zamaskovány. Již nikdy k pokračovaní průzkumů ale nedošlo. Obě světové války přinesly lidstvu jiné starosti a v regionu vládne i nadále setrvalé napětí.
Všichni ti vzdělaní pánové by snad neměli mít zapotřebí naplňovat hlášky - co nevím si domyslím, co si nedomyslím to si vymyslím. Na některých úžasných TV kanálech běží vědecké pořady, kromě jiných právě o Jeruzalému a bádání v jeho podzemí. Málo z toho, co ti pánové popisují, lze potvrdit. Jejich poznatky jsou přes sto let staré a není tam ani slovo, jak se k nim dopracovali.. Za druhé, na místě údajného Šalamounova chrámu stojí nejposvátnější mešita islámu a muslimové kopání a průzkumy nikdy nedovolí.

Perm, aspirující na nejzáhadnější místa světa

Ruské město bylo založeno až roku 1780. Stopy, potvrzené solidními výzkumy, ale ukazují na osídlení již ze sedmého století před Kristem a vyspělou kulturu. Nevýznamnější jsou relikty ukazující na chrám pyramidového stupňovitého typu s množstvím podzemních prostorů a kultovních předmětů a nářadí denní potřeby. Navozuje to domněnky o ukládání darů zesnulým na cestu do hrobů. Ještě komplikovanější jsou indicie, svědčící na lidské obětní kulty, což vede až do jihoamerických a čínských kultur. Lidská fantazie je bezbřehá, ale ideologii v bývalém Sovětském svazu nelze podezírat z podporování nějakých fantazmat - naopak.

Mnohapatrové jeskyně jsou pospojované chodbami a vytváří bludiště, v kterém se dodnes nevyzná nikdo. Snad něco mohla podnikat armáda, ale to by stejně ani v striktním režimu neušlo pozornosti. O účelu se dokonce ani nespekuluje. V dobách bojů o holý život se pod zem muselo, ale kdo by měl takové prostředky a lidské zdroje na takové labyrinty se neví.
Nikdo se do nějakého pátrání ani nehnal dík pověstem, o příšerách střežících podzemí.

Jako mnohokrát stála u objevu náhoda. Při likvidaci domu učeného k demolici, se sutiny začaly kamsi trychtýřovitě propadat. Dělníci otvor rozšířili a nedbajíce rizik, pronikli do sklepa evidentně staršího než dům samotný. Narazili na chodbu zbudovanou z lomového kamene a posléze na schodiště směřující dolů. Nic je nemohlo zastavit - mezi množství fám, patřily ty o nezměrných pokladech. Do ústí dalších chodeb se nepustili a samovýzkum ukončili v jakési svatyni s oltářem a množstvím kreseb z říše fauny a flory a postav prozrazujících kněžský stav. Poklady žádné. Pak už se toho ujaly úřady. Na veřejnost pronikly pouze informace o silných fyzikálních jevech. Sdělovací prostředky veřejnost suše informovaly o pohanských modlitebnách a vysvětlitelných úkazech o magnetickém poli a vibracích. O smyslu a rozsahu podzemí se však stále neví nebo neprozrazuje ani dnes nic.

Izrael

Zdejší podzemí jsem zmínil vícekrát, protože jeho budování se táhlo již od starověku. Poněkud svérázným způsobem jsem se seznámil s pracovnicí ze zdejšího turistického centra. Něco mě nešlo, jsem cholerik a ulevil jsem si nahlas jadrnou českou nadávkou. Slyšela to a velmi se rozesmála. Ta dáma pocházející z Prahy, kde strávila půl života, mě pak umožnila věci, o kterých se mi ani nezdálo. V té době zde vládl poměrný klid a mír, ale přesto jsou zde striktní předpisy, týkající se například podzemí, protože není nic snazšího, než tam uložit nálož.

Po pádu poslední pevnosti Massada roku 73, při povstání proti Římanům, budovali Židé podzemní labyrinty chodeb, aby pokračovali v bojích s uchvatiteli. V blízkosti silnic pospojovali přírodní pukliny a jeskyně, a využívali je k partizánským aktivitám. Z míst, kde měli zásobárny, cisterny, sklady, zbrojnice, ošetřovny a ubytovny, dělali nepřetržité výpady. Světově proslulá římská armáda perfektně fungovala ve formacích na bojištích, ale s partyzánskou válkou si nevěděla rady. (Připomeňme krvavý masakr v Teutonském lese v Německu). Židé je přepadali všemi prostředky a všude a snažili se je vyprovokovat k pronásledování i do podzemí.

Spojovací chodby byly průlezné maximálně v předklonu a ty únikové po čtyřech nebo v podřepu. Mnohá ramena chodeb byla slepá a bludná. Chodby v Kappadokii zavalovali obránci kamennými mlýnskými koly. Zde to byly jakési kvádrové špunty. Obtížněji se s nimi manipulovalo, ale zase byly k nerozeznání od podloží a kdo se do podzemí odvážil, cestu zpět v naprosté většině nenalezl, nebo jí nepronikl. Nebylo ani zapotřebí ho masakrovat. Svůj příděl vzduchu si brzy vydýchal. Na tato místa se přišlo náhodou při sesuvech půdy a probíhají průzkumy. Kosterní nálezy a součásti římské výstroje zbraní dokazují, že se nejednalo o pouhé báje. Přístup je sem zakázán, pro neustálé sesuvy písčitého podloží. Zákazy, ploty a cedulky na některé typy lidí neplatí. Upozornění na miny, které zde být mohou, ale také nemusí, zabírá spolehlivě.

Gugel v Tibetu

V roce 1964 komunistická Čína napadla a obsadila Tibet, aby zdejší obyvatelstvo "osvobodila od náboženského tmářství a zavedla socialistický ráj". Pravdou je, že se těm nejchudším jistých sociálních a zdravotních výhod dostalo a desetitisíce mnichů, kteří "nepracovat" měli přímo v popisu života, byly nahnány do výrobních procesů. Staletí nepřístupná země, mnohá ze svých tajemství a mýtů ztratila. Jmenujme alespoň bájné území zvané Šangrila nebo podzemní říši Agartha, kde se mají nalézat nedozírné poklady světa a záhadné indicie o návštěvnících z vesmíru.
Vysoko v horách, kde by Evropan stěží popadal dech, se však nalézá skutečné ztracené město s obrovskou pevností, tyčící se na skále, mizející často v oblacích. Na vrchol vede uzounká cesta po obvodu skály. Stavba hradního komplexu musela být pro ty co jej budovaly, dřinou rovnající se stavbám pyramid.

Panovnický rod si byl jist, že jeho sídlo nikdy nikdo dobývat nebude. A přece se to roku 1624 stalo. Početná armáda sousedního knížete nejdříve vyplundrovala město a pak oblehla hrad. Důvod byl pro všechny despoty charakteristický. Dobýt další byť nepotřebné území a zmocnit se nashromážděných pokladů, kterých nebylo nikdy dost. Po té co dobyvatelé zjistili, že hrad je naprosto nedostupný, rozhodli se jej vyhladovět. Měsíce se to nedařilo a v pevnosti obrazně řečeno, stále bouchaly lahve šampaňského.
Útočníci se rozhodli postavit věž, která by dosáhla až k vrcholu hory. Bestiálním způsobem charakteristickým pro orient k tomu nutili zajatce. Záznamy praví, že když už se vládce na utrpení svých poddaných nemohl dívat, vzdal se a vyšel nepřátelům vstříc s celým dvorem, posádkou a s nezměrnými dary. Soucit s poddanými v této době a etniku nelze brát zase až tak vážně, ale faktem je, že dary byly přijaty a všichni obhájci i s panovnickým dvorem pak do jednoho popraveni.

Útočníci pobrali vše co bylo pro ně cenné a na živu nenechali nic co dýchalo včetně domácího zvířectva a vzácného ptactva. Po té, co vybrakovali i podzemní sklady a skrýše odjeli, aby se již nikdy nevrátili.
Staletí přikryla celé město a kraj. Teprve Čínská armáda vyslala v osmdesátých letech expedici vojáků a historiků, aby místo navštívili. Přesto, že bylo místy použito i vrtulníků a transportérů, trvala cesta téměř týden. Tajemné město Gugel posledního krále Čambaly, se pak v skrytém údolí objevilo jako svět duchů. Archeologům se podařilo odhalit skryté tajemství nedobytnosti hradu.

Bezpočet místností, tunelů, chodeb i těch slepých - matoucích, protkává celý kopec. Nejdůležitější vedly k říčkám v odlehlých údolích, skrytým východům a tajným skladištím a tresorům. Všude se nalézaly kosterní pozůstatky jejich strážců. Dokonce celá zbrojnice zůstala nedotčena.
Dobyvatelé se sem zřejmě vůbec nedostali. Nezodpovězeno zůstává, proč panovník nevyužil toho, pro co byly tajné chodby pracně zbudovány a neuprchl jimi. Nic z toho o čem píši, není z oblasti pověstí, protože vše je zchyceno ve filmovém dokumentu. Dnes by se jistě nalezl nejeden sponzor pro výpravy k těmto fascinujícím ruinám. Získání povolení od čínských úřadů, je ale zatím zcela vyloučené.

Lalibela v Etiopii

Mezi další nejzáhadnější a nejúžasnější objekty světa, patří chrámy v Etiopii u Axumu. Za císaře Lalibely bylo jedenáct "staveb" zahloubeno do skalnatého kopce z povrchu. Pevnosti, kláštery, hrady a kostely, jsou hnány v těch dobách do výšek a tady se do skalnatého povrchu odtesáváním podloží budovaly chrámy do téměř propastných hloubek. Kdo to dělal se neví. Prý to pokračovalo takovým tempem, že se začalo tradovat, že to budovali ve dne otroci nebo zanícení věřící a v noci andělé. To už je jenom krok k tomu, aby se spekulovalo o mimozemšťanech. Stavby ve tvaru kříže a jiné prvky však svědčí o tom, že to jsou díla ranného křesťanství.

Ke "stavbám" se lze přiblížit na pár metrů, aniž by si příchozí všiml, že může šlápnout do prázdna a dostat se do situace, která se neslučuje se životem. Žádné tabulky a ploty zde nejsou. Ručním odebíráním materiálu vznikl monolit, do kterého se dále vytesal u úpatí vchod, místnosti, okna, sály, klenby a zdobení. Vše bez spojovacího materiálu, prostě z jednoho kusu. V případě nebezpečí, se dal spustit mnohatunový blok, tak jako se ve středověkých branách spouštěla padací mříž.

Tyto kostely jsou v podzemí spojeny sítí chodeb, které ale vedou též do okolí. Odborníci píší, že účel chodeb je nejasný. Ach jo. Proč se vědci stále tak zdráhají, nazvat některé věci správným jménem? Byly to prostě tajné a únikové chodby. Jsou zde cisterny, sběrné vodní štoly, musela zde být v nižším podlaží kanalizace. Lokalita se nalézá v pásmu s občasnými přívaly dešťů. Jsou zde stavidla, když vody bylo málo nebo byla potřeba úseky či vchody zaplavit celé. Mělo zde být shromažďováno obrovské bohatství, takže hlavním účelem gigantického díla, mohla být obří pokladnice, která byla rozdělena na více částí a nedala se ani ostřelovat ani podkopat.
Vše je volně přístupné, ale je to velmi dobrodružné, protože turistickou destinací to tu nazvat nelze.

Provins

Toto město je vzdáleno od Paříže pár desítek minut jízdy. Strávit tam lze celý den. Jeho podzemí se i těm historickým skvostům zcela vymyká. Podstatné je, že jím lze značnou část projít. Město má souvislost s Templáři a bylo jedním z mála míst, kde se jim povedlo zachránit sebe a cennosti, před vražednou misí francouzského krále Filipa, kterému ochotně při zabíjení a zabavování majetku asistoval sám papež. Město patřilo hrabatům z Chapagne, kteří nebyli ničími vazaly, což znamenalo vlastní rozhodování o všem.

Chrámy, paláce a na vrcholu mohutný hrad. Pod celým městem sítě chodeb, které nebyly pospojovány postupně jako u nás, když nebezpečí narůstalo, ale byly jako obranné budovány od počátku. Nalézáme zde kresby Druidů z doby ještě před příchodem římanů i katarů. Když se nahoře umíralo, dalo se dole přežít. Po pádu katarů a jejich hnutí, se zbytky vyvolených uchýlily právě sem. Někam vás vezmou průvodci, jinde dostanete plánek, který pak u pokladny vrátíte.

Province | Foto: Karel Pokorný

Bouillon hrad

Psal jsem o smyšlených i existujících sítích chodeb, kterými jsou některá místa "přímo protkána", jak se rádo píše. Vrcholným zážitkem pro nás "krtky", je ale možnost, objevovat nebo rozkrývat i nezodpovězené otázky. To nabízí část podzemí největšího hradu v Belgii - Bouillon. Zklamání jsme zažili již dost, a někdy si až říkáme, zda tu naši nenaplňovanou vášeň konečně nespláchnout.

Vůbec poprvé se mě před časem podařilo, prohlédnout si tak mohutný hrad od sklepů až po půdu. Některé vojenské úpravy zde dělal v 17. století slavný stavitel pevností maršál Vauban, ale jinak je vše původní románsko gotické, včetně podzemí. Hrad měl všechny předpoklady pro vybudování únikových chodeb jako význam, moc a bohatství stavebníka, některá slabší místa obrany, a nakonec ne zase tak tvrdé podloží. Spojovací chodby pod hradem jsou tesány ručně v perfektní kvalitě.
V posledním bodě obrany v nejzazší části hradu je vstup do sklepení sice bez dveří, ale s cedulkou o zákazu vstupu. Nic mě nemohlo zabránit v tom, tam vniknout už pro přesvědčení, že zákaz je tu pro existenci rozsáhlých prostor a chodeb.
Byly tam jen dva sklepy nad sebou. Bohužel, nic před Vaubanem ani po něm. Prohlédl jsem to až na rostlou skálu.

Velkým překvápkem, však je hluboká tesaná nádrž, přes kterou vedl most se zdvihací částí posledního úseku. U dna nádrže je patrný otvor, kterým se celá zatopila vodou. Poslední část hradu tak byla nepřístupná a nepodkopatelná. Suterénem je možno sestoupit na jakýsi ochoz, ze kterého je dnes nutno ke dnu spustit žebřík. Tím otvorem se lze průchozí štolou dostat do skalního dómu, kde je sestup do slují, ve kterých bývaly prý namačkány až desítky vězňů. Jistě si nelámali hlavu s tím, že by tam ty provinilce při rychlé akci utopili, nemluvě o tom, že by to pro ně bylo vysvobozením. V pravém rohu obří jeskyně je šikmý sestup do štoly, o které kastelán řekl, že je to chodba úniková. Dovolím si o tom silně pochybovat, z více důvodů. Byla to zřejmě štola k vypouštění vody z oné nádrže, když pominulo nebezpečí, protože by tam začala hnít.
Již jen po žebříku lze vystoupat na plošinu, z které vedly kamsi tři portály. Část plošiny je již ale spadlá a lze vlézt jen do jedné, která je po několika metrech zřícená. Pokud to byly přívody vody, tak odkud? Hrad je na kopci. Co říci závěrem? Jeden z těch portálů musel být vstupem z nitra hradu. Proč a za jakých okolností by ale tudy obránci unikali, když ze sklepení zadního hradu by bývalo jednodušší a praktičtější únikovku vybudovat, což se nestalo. Nemáme to v tom bádání lehké.

Predjamský hrad

Jednou z největších atraktivit Slovinska je Predjamský hrad, který je lahůdkou pro hradology, historiky, speleology i milovníky přírody a romantiky. Zdejší jeskynní prostory jsou v rozmezí několika pater pospojované přírodními puklinami i lidskými zásahy v nepřehledné bludiště. Je to sídlo ve sluji a chybí tu jen drak. Přímo v kuchyni zela propast a nebyla starost s odpadky. Jan Lego uvádí: "Z jedné jeskyně hradní, dostaneme se přímo na Belveder, kde je cisterna. Za ní vlevo je chodba vzhůru do skály, ale pak rovně směrem k údolí, kde se po pěti sázích zpět do hloubky obrací. Z jeskyně vedla vzhůru ještě jiná díra do skály, jejíž ústí se dodnes ukazuje. Roku 1629 zazděno bylo, když se tudy zloději do zámku dostali".

Středověký jeskyní hrad, který zde byl vybudován, poskytoval nepřístupné sídlo přímo k nějakým nešvarům vybízející, což se také stalo. Informuje o nich časopis Světozor již v roce 1873.
Rod byl kolébkou rodu Jamských, jejichž poslední potomek rytíř Erazim se proslavil skutky vydajícími za akce Jánošíka a Robina Hooda dohromady. Permanentně zatápěl a lezl na nervy rakouskému císaři a jeho vojenským pánům, kteří dostali rozkaz polapit ho za každou cenu. V Jánošíkově písni se pěje "Tri dni ma naháňali a preci ma nedostali". Erazima honili bez výsledku týdny a měsíce. Nakonec ho velitel sebrané zemské hotovosti baron Raubner obklíčil v Predjamském hradě. Pokud si tento jinak schopný válečník nezadělal na žaludeční vředy předtím, stalo se to tady.

"Jaký úžas se zmocnil všech těch, když obydlí Erazmovo spatřili.Vysoko ve stěně skály živé, otevírala jeskyně svou tlamu na ně a za svými zuby strašnými, číhal Erazmúv hrad, s jistou záhubou na každého, kdož by se opovážil jemu přiblížiti. Tak bylo sezdáno a rozhodnuto hrad hladem vyležeti".

Jestliže však někdo strádal, byli to obléhatelé. Snědli Erazimův dobytek i koně ustájené v podhradí. Baronu Raubnerovi byly posílány provokativně tu pečené ryby jindy maliny se smetanou. Erazimovy tajné chodby bezpochyby fungovaly. Navíc si dělal ze zemského velitele různé legrácky a to i písemné.
Tomu prý pomohla jak to bývá zrada, když rytířův panoš prozradil kudy pán chodí po ránu za potřebou do skalního prevétu. Za mrzský peníz dal světelné znamení, když se tam jeho pán odebral a tři dalekonosná děla "na způsob českých švihovek" zahájila palbu. Odražený kus skály přerazil Erazimovi nohu a další střela do hlavy ho zabila.. Že je to až příliš romantické? Ano, ale je to zaneseno v archivech.
Když přestalo být skalní hnízdo pohodlné, postavili před něj renesační zámek, který je přístupný. Je nutné však si vystát početné fronty návštěvníků, kteří sem z celé Evropy směřují.

Predjamský hrad (Postojna Jama) | Fotoarchiv: Karel Pokorný

Kappadokie - Turecko

Čím méně je v naší zemi toho, po čem se již přes deset let aktivně pídíme, tím více nás to nutí informovat ty, které to zajímá a vzrušuje, jak je tomu jinde. Největší podzemí na světě je v Oděse, kde se však jednalo o těžbu kamene, z kterého se město v 19. století budovalo.
Pouze lidskou rukou a za jediným cílem, to jest obranným, však je donedávna zapomenuté i záměrně utajované místo v kraji Kappadokie v Turecku. Úžasné, fascinující, fantastické, neuvěřitelné. I když sem nezasáhla válečná vřava druhé světové války, nastoupila po ní válka studená a místa, která již před tisíci lety zachránila desetitisíce životů, mohla zde poskytnout perfektně vytvořené zázemí i ve válce další. Dnes je toto místo turistickou atraktivitou, i když jsou stále místa veřejnosti nepřístupná a navíc neprobádaná. Čtyři tisíce let stará je obydlená oblast Kappadokie, kde na ploše 260 čtverečních kilometrů jsou pod zemí vybudována města a celé pevnosti s tisíci chodeb. Pro představu, území Prahy, měří čtverečních kilometrů pět set.

Staré chodby - web a průzkum .

Vlevo: Kappadokie - Jeden z ranných křesťanských kostelů | Fota: National Geografic 1980

První zde tak říkajíc kopli do země Chetité a obyvatelstvo pak po staletí pokračovalo v budování obrany před Peršany, Římany, Mongoly a Araby. Hlavním zájmem dobyvatelů, byla tisíce let stará křižovatka obchodních cest a zejména pak jedenáct tisíc kilometrů dlouhá Hedvábná stezka, po které nepřetržitě proudilo z východu hedvábí, zlato a vzácné koření. Kdo by ovládl tuto křižovatku, mohl diktovat i podmínky.
V poměrně snadno opracovatelném sopečném materiálu, vzniklém ze ztuhlého popela zvaném tuffa, vysekal dělník za deset hodin, několik desítek centimetrů průchozí chodby vysoké 160 cm. Pro srovnání, - v podloží pod moravským Znojmem, to byly centimetry dva, a času k tomu potřeboval více.

Naprosto nezbytné zde byly zásoby vody. Studnami suchými nazývali obránci cisterny, do kterých byla voda neustále doplňována. Denně, i v dobách hlubokého míru. Studny mokré, pak byly nádrže na deštivou vodu nebo vodovodními systémy přiváděné až z mnoha kilometrových vzdáleností. Byly zde také vyhloubeny studny až 80 metrů hluboké do míst, kde se nalézají spodní vody. Místnosti s potravinami nebo kuchyně ve kterých se nepřetržitě připravovala jídla, byly natírány směsí křídy a vápna, protože jakákoliv infekce, by podzemní město v krátkém čase vylidnila. Velmi přísný režim vládl v oblasti hygieny, odpadků a kanalizací. Zde k tomu sloužily oddělené systémy žump a jejich pečlivé čištění. Otroky a válečné zajatce zde neměli. Dělali to dobře honorovaní dobrovolníci. I tak, zde vzduch zrovna nevoněl a byla tma, protože zde všude byl z fekálií výbušný metan.

Celé toto gigantické dílo tak podobné světu včelstev a mravenišť, bylo zaměřeno hlavně na obranu a přežití. Dokazují to různé pasti a prvky obrany před vetřelci. Tunové kulaté disky nikdo neprorazil a po zajištění v ložišti ani neodvalil zpět.

Staré chodby - web a průzkum

Kappadokie - Detail uzavíracího kruhu. Prostřední otvor sloužil pro hřídel při opracovávání a také zlepšoval komunikaci a větrání při uzavření. Dal se uzavřít jen z jedné strany a stačil na to jen jeden muž. | Fota: National Geografic 1980

.

Kappadokie - nekonečná spleť propojených místností | Fota: National Geografic 1980

Ve stropech chodeb byly otvory, kterými se z horního patra do pronikajících nepřátel vrážela kopí. Štoličkami považovanými za větrací otvory, se na vetřelce mohl lít vařící olej nebo voda. Celý oddíl útočníků mohl obsadit i větší úsek podzemí, ale pak se před i za nimi zavřela disková vrata a oni tam pomalu zemřeli. Úžasný byl větrací systém. Mnohá patra byla spojena nejen schodišti, ale i příkrými chodbami. Usnadňovalo to větrání prostorů, vzniklé podtlakem a uměle vyvolaným průvanem.

Když při jednom z nesčetných nájezdů naházeli Arabové do větracích šachet hořící keře, tak mnozí obyvatelé se tam udusili. Ostatní uprchli hlouběji do podzemí a bylo to pro ně velkým poučením a návodem, jak vyvinout další způsoby odvětrávání. V lokalitě Derinkju bylo do současnosti odkryto a vyčištěno na patnáct tisíc větracích šachet.

Staré chodby - web a průzkum

Kappadokie - Některé vnější části vlivem doby a počasí odpadávají | Fota: National Geografic 1980

Dalším vynálezem na jehož účel přišli až pozdější badatelé, byly systémy naslouchacích otvorů a štoliček. Bylo možno jimi pomocí ozvěny, komunikovat do vzdálených míst podzemí a předávat si tak zprávy. Existovalo dokonce něco jako potrubní pošta, známá v Evropě až v 19. století. Sešikmenými keramickými rourami, se pouzdra se správami posunovala mnohametrovými bambusovými tyčemi do jiného odděleného systému.

Do pětipatrového prostoru o ploše čtyř čtverečních kilometrů se vešlo až deset tisíc lidí. Byly však i lokality třináctipatrové kam se dle odhadů v krajní nouzi vešlo o deset až dvacet tisíc lidí více. Vstupy do podzemí byly téměř z každého většího domu. Dnes vědci soudí, že celá oblast Kappadokie, mohla při nejtěžších nájezdech, pojmout v podzemí až tři sta tisíc lidí! Pokud se to někomu jeví jako nadsazené, je možno si srovnat, že Pražský strahovský stadion s hledišti a cvičištěm, pojme stejný počet lidí.

Dalším zdejším světovým unikátem je Garline. První klášter a chrám spravovaný mnichy v době nejtvrdšího pronásledování křesťanů. Byla zde zpracovávána evangelia a myšlenky ranného křesťanství, tedy ideje předcházející zrůdnostem a hrůzám, které z nich později stvořila zejména katolická církev. Bylo zde dalších 365 kostelů a motliteben, zdobených často freskami a malbami. Mnohé se dodnes zachovaly. Až neuvěřitelné byly karavanseraily - hotely, které pojmuly desítky hostů i s velbloudy a koňmi. Nebylo to levné, ale obchodníci si za bezpečí a pohodlí rádi připlatili. Oblast Kappadokie se stala žádanou turistickou atrakcí a klimatizovaný bus vás zavede až téměř ke vstupům.

Staré chodby - web a průzkum

Kappadokie - ukázka schéma mnoha patrového systému podzemí | Fota: National Geografic 1980

Knossos

Labyrint na Krétě, ve kterém bájná Ariadna odvíjela svou nit, aby svého milého Thésea zachránila před krvežíznivým Minotaurem je bájným mýtem. Knosský palác je labyrintem skutečným a lze ho v hlavním městě při návštěvě tohoto ostrova navštívit.

Artur Evans byl za svoji nezlomnou činnost a objevy povýšen roku 1911 do rytířského stavu. Třicet let odkrýval palác v Knossu, do konečného stavu 22.000 tisíc čtverečních metrů. Jeho původním záměrem bylo objevit na Krétě pověstný starověký labyrint.
Minojci a Mykéňané byly dva národy a kultury, jejichž historií se zabývat nebudeme. Není to naší náplní. Faktem je, že v roce 1941 bylo mínojské písmo rozluštěno a zjištěno, že je o čtyřista let starší, než pilíř antické kultury, řecká abeceda. Ze zápisů bylo vyhodnoceno, že knosský labyrint, nebyl královským palácem, ale chrámem kněžek, které měly obrovský vliv a moc. Zavádějící byl kamenný trůn ve velkém sále, ale vrcholní klerici na nich usedají dodnes.

Švýcarský fyzik a matematik L. Euler byl prý první, kdo přišel na systém, jak se ze starověkých labyrintů dostat. Pokud si jich dáte pár před sebe a kocháte se, zjistíte, že tyto mají svůj řád a stačí si ho vštípit. Dalším pravidlem platným pro všechna bludiště je metoda matematika Tremauxe z 19. století, jehož algoritmus je založen na označování křižovatek, kterými jste prošli. No. Tak to dělali ve svém pubertálním věku chlapci z klubu Foglarových Rychlých šípů i bez toho matfysu. Není přece řeč o tom, jak se bezpečně vrátit odkud jsme přišli, ale dostat se k nějakému cíli.

Za jedno z nejslavnějších bludišť starého světa je považováno Amenhotepovo v Egyptě, vybudované někdy kolem roku 1800 před Kristem.
Řecký historik Herodotos, který ho navštívil píše, že sestává z dvanácti dvorů, tří tisíc komnat z nichž tisíc pět set je propojeno chodbami. Palác v Knossu na Krétě je podstatně menší, dostanete se tam z Athén když už tam budete lodí, která jezdí každé půl hodiny. K paláci lze dojít, ale lepší je tam dojet městským busem. V nadzemí se s průvodcem neztratíte a i kdyby, jsou zde značky, jak se dostat ven i bez té matematiky. Do podzemí, ale volný přístup není.

Oděsa

Toto město na Ukrajině, se vymyká zaměření našeho webu o starých chodbách, ale za zmínku stojí. Je největším naprosto nepodchyceným bludištěm na světě. Zářivé carské město, se počátkem 19.století budovalo z křemičitého vápence, těženého bez jakéhokoliv řádu a záznamů, ve značné hloubce z podzemí pod městem. Vzniklo podzemní bludiště mravenišťového typu, ve kterém se nikdo nevyznal a nevyzná. Když jsem zde byl před třiceti lety, říkali, že je dlouhé asi osm set kilometrů a nám se to zdálo nadsazené. Dnes dík nějakým technologiím a pročišťování je odhad 2500 kilometrů. Po sté, po tisící to zde někteří publicisté nazývají katakombami, jako ty u nás v Praze na Proseku, ačkoliv s pohřebnictvím nemají tyto podzemní prostory vůbec ni společného.

Nemá to tady tu potřebnou ponurou atmosféru temné historie, ale odbočit a zabloudit zde, by byl průšvih, protože sám dlouhodobý průvodce se úzkostlivě drží nasvícené trasy a dál nikdy nebyl. Nejsou prostředky nějakého ztracence zaměřovat, zejména v místech propadů křehkého podloží do dalších pater.
Za druhé světové války, se podzemí stalo vojenskou záležitostí. Partyzáni zde vybudovali sklady, vývařovny, polní ošetřovnu a další nezbytnosti, a vyráželi odtud do záškodnických akcí. Německá okupační správa byla naprosto bezmocná. Jediné co mohla, bylo odpálení několika vchodů, které nebylo naprosto k ničemu. Partyzáni se před tím, než vyrazili do ulic, pečlivě vydrhli a převlékli, protože podzemní zatuchlinou po čase nasákne každý.
Okupace trvala 73 dní, Němci si dolů nikdy netroufli a vše tam zůstalo zachováno jako svědectví toho, jak tam odbojáři žili.

Budapešť

Budapešťský hrad má jedenácti kilometrové podzemí ve skále ražených středověkých chodeb. Vstupné je pěkně mastné, ale stojí za to. Není třeba čekat až se sejde skupinka, v letním období dostanete i vlastního průvodce, z řad jazykově vybavených studentů. Je to hradní podzemí, o jakých se v této tematice většinou jen bájí. Svojí délkou naplňuje i oblíbenou větu - že hradní kopec je chodbami přímo protkán. Také řešení účelu tohoto bludiště je bezpředmětné. Byl ryze vojenský. Hned na dvou místech jste upozorněni na jakýsi detail, o kterém si říkáte, co na něm má být vůbec zajímavého. Po chvíli chůze kroutících se chodeb, jste rozzářeným průvodcem upozorněni, na ony detaily a dozvíte se, že jsme prošli klasickou ukázkou bludných smyček. Nevítaný a neinformovaný návštěvník si po několikerém zopakování uvědomí, že už tady byl a pokud ne, znamená to, že putuje dál než někam spadne nebo ho odchytí.
Vstup je tu jen jeden u té pokladny. Výstupů, tedy únikových cest více. Takže pokud někdo chce vidět staré hradní bludiště podzemních chodeb, tak v Budapešti.

Francie, Maršál Vauban - Pan stavitel

Musím ten titul a dílo uvést celé. Sébastien le Prestre, markýz de Vauban, maršál Francie (1633 - 1707). Tvůrce nového systému budování a dobývaní pevností. Jeho životopis je znám do detailů. Dožil se na svoji dobu vysokého věku, ale přesto se nemohu dopočítat následujících údajů. Zúčastnil se 53 obležení a 140 bitev. Projektoval a vystavěl 36 pevností a více než 300 jich zmodernizoval. Snad někdy spal, jedl a měl nějaký rodinný a soukromý život. Nebudu se pouštět do jakýchkoliv mouder a počtů, tak se jenom ptám, jak a v jakém čase to vše stihl.

Ale k našemu tématu. V Pařížském arzenálu je možno spatřit bezpočet jeho nákresů, studií a rukopisů knih o pevnostech i polním opevňování. Mnohé z jeho pevností jsem navštívil.
Gotické město Vllefranche de Conflent, Vauban zmodernizoval. Nad ním stojí jeho zcela neporušená raně barokní pevnost. Spojuje ji s městem rozměrný tunel, určený k rychlým přesunům i větších oddílů a zásob. Tato spojnice je osvětlená a volně zdarma přístupná, jenom je potřeba se připravit na ty schody. Dovedu si představit, jak by to v tunelu i nahoře v pevnosti vypadalo, být to u nás. Ono by to ale asi nevypadalo, protože by bylo vše dávno zničeno.

Tajnosti ninjovských hradů, hrad Okka

Zařadili jsme tuto kapitolu - Jak je tomu jinde, tedy v zahraničí. Můj záměr byl, psát o místech, kam se dá relativně při pobytu v cizině zavítat. Pak jsem ale začal přidávat místa, kde je to nedosažitelné. (Lalibela, Indie, Kugel) Účelem bylo, upozornit na stejné nápady v lokalitách a etnicích, kde nemohlo nikdy dojít ke komunikaci a přejímání poznatků, a poukázat na finty, v Evropě neznámé či nepoužívané. Jde o vystřelování otrávených šípů v inkriminovaných místech, kde to funguje i po staletích. Otevírají se stavidla s téměř tekutým pískem a lapená oběť s úděsem sleduje svůj blížící se konec, bez šance na únik. V neposlední řadě, je to pak smrtonosná havěť, která se odkudsi vysype. To vše také mají filmaři velmi rádi, ale nálezy, odkrývky archeologů a iluminace a sgrafita to v zemích jako Čína, Egypt, nebo jihoamerických kultur to potvrzují.

Proto jsem přidal též odstavec o fintách na samurajských hradech, které byly z našeho pohledu, pevnostmi z papundeklu. Hradologové nedávají uspokojivou odpověď na to, jak v zemi neustále zmítané mocenskými válkami odolávaly hrady, které postrádaly věže, předsunuté bašty, vícenásobná pásma hradeb a další prvky, známé již v Indii a pak zbytku světa. Navíc se pozastavují nad tím, že na sice mohutných zdech chráněných vodními příkopy, se tyčily paláce ze dřeva plné místností přepažených překližkou či dokonce rákosem a pergamenem. Pár zápalných střel je muselo proměnit v pochodně, ale to není naše téma.

Hrad Okka, byl nedávno zrekonstruovaný do původní podoby. Nepřebývalo v něm panstvo s rodinami, ale ti nejobávanější bojovníci z obávaných, Ninjové. Pokud zrovna někomu nesloužili, čekali na "zakázku" nebo smlouvu. Nedali se přeplatit. To byl samurajský kodex cti. Zrekonstruovaný objekt je fascinující svou vnitřní obrannou technikou, vypracovanou pro případy, že nepřítel již do hradu pronikl.

Z každé místnosti vede i několik tajných vchodů za otáčecími nebo posuvnými přepážkami a v podlahách se nachází různá propadla a pasti. "Neviditelnost" obráncům zajišťovali i dvojité stěny a zrcadla z leštěného bronzu nastavená tak, aby se zdálo, že některé kouty v místnostech jsou prázdné. Na některých neznatelných místech, seděli ve dne v noci stráže i v dobách klidu a míru. Vše bylo jedno oko a ucho. Na noc byly natahovány v některých prostorech provázky se zvonky a různými chrastítky. Rohože nahrazující v těchto lokalitách koberce, byly vázány takovým způsobem, aby nepraskaly ani při chůzi na boso. Útočníci museli počítat s tím, že bojovat se bude o každý metr a pokud obráncům docházeli síly či spíše počty, byla zde úniková tajná chodba. Nepostřehnutelně ústila v hloubce tří metrů do stěny falešné studny. Bylo v ní jen pár decimetrů vody a vedla do maskovaného předpolí.

Na hradě je vše jako před staletími, ale chodba je zatopena a po několika metrech zavalena, díky umělému zavlažování rýžových polí, v okolí této bývalé vojenské pevnosti.

Blarney - hrad v Irsku

Tento gotický hrad je natolik proslulý, že k němu cestovní kanceláře organizují zájezdy. Z vnějšího opevnění toho moc nezbylo, ale hlavní obytná věž - donjon je zachovalá.
Na únikovou chodbu, kterou se král se svojí družinou zachránil v době, kdy hrad při obléhání již padl, přímo upozorňuje tabulka - Escape Tunel - neboli úniková chodba.

Je tesaná ve skále a průchozí, ale plná bahna. Turisté sebou holinky nenosí a o tuto atrakci přicházejí. Šel jsem tam bos, ale chodba se snižuje a bahna přibývá. O pročišťování provozovatelé nestojí.
Chodba je však atrakcí druhotnou. Kolmým obranným schodištěm se dá vystoupat až na kamenný střelecký ochoz. Je zde šachta s magickým kamenem, který pro splnění svých přání musíte políbit. Šachta spadá k úpatí věže v hloubce několika desítek metrů.V leže na zádech je potřeba se do hloubky ponořit, při čemž vás dva zdejší pomocníci drží za nohy a pak vytáhnou. Kdo tomu kladnému výsledku věří, ať tam běží. Zatím k žádné tragedii nedošlo, ale líbat kámen, který líbají a dokonce olizují tisíce lidí, nebere každého. To ta chodba je lepší.

Akkona pevnost

V knize Odkrytá tajemství podzemních chodeb jsem psal o fascinujícím podzemí templářského hradu v Akkoně, jehož rozlehlost, složitost a samozřejmě nákladnost, až nedává smysl. Byl to můj omyl. Nejde jen o hrad, ale celé opevněné město s citadelou a smysl to mělo. Místo bylo dramaticky dobýváno vícekrát a měnily se strany, které místo držely. Uvedu až to poslední.

Psal jsem o stísněných prostorách v Kappadokii. Tady jsou v podzemí shromažďovací sály, jídelny, špitál, kuchyně, místa kudy projely povozy i menší metací stroje typu onager či arcubalista, obdivuhodné smyčky chodeb. Za držení templářů a křižáků vůbec nebyla pevnost nikdy dobyta. Teprve ve 14. století padla pod náporem seldžuckých Turků, kteří útočili ve dne v noci. Všechno obyvatelstvo včetně žen a dětí povraždili a město zničili.
Postavili nové, tak jak je známo dodnes, ale geniálního podzemí nevyužili, naopak jej zasypali. Tolik se báli neprobadatelného podzemí a útoků z něho. Tak to zůstalo stovky let.

Zatím bylo odkryto pouhých deset procent. Běžní turisté sem zatím nemohou. Ti co si opatří zvláštní povolení, ale dostanou jako průvodce i erudovaného archeologa. Ten však nedovolí proniknout nadšenci dál. Jednak za vás ručí, a propadnutím stropu nebo zhroucení stěny, by mohla být ohrožena celá rušná ulice. Izraelci jsou pedanti, tak pročištění a průzkum odhadují na dvacet let. Pokud ovšem v této neklidné oblasti bude vládnout mír.

Crack des chevaliers

Tato křižácká pevnost patří mezi největší hrady na světě, a zařazuje se též mezi nejzachovalejší ze své doby. Nezačneme rozšiřovat náš web o hradologii, ale jistě patří do kapitoly o zahraničních objektech - Jak je tomu jinde. Křižáci při svých pěti krvavých výpravách, do kterých je vysílali papežové ve jménu křesťanství a Ježíše Krista, který by s tím určitě nemohl souhlasit, vybudovali celý věnec hradů. Naprostou špičkou z hlediska pevnostní architektury je Crack des Chevaliers v Sýrii.

Mocné rody a panovníci, kteří chtěli vybudovat bezpečná sídla, vysílali komise, které vyhodnocovaly nejlepší místa pro tyto stavby. V nepřátelské zemi, kterou okupovali křižáčtí uchvatitelé, bylo nutno brát z toho, co bylo k dispozici. Stavitelé Cracku využili kopce v rovinaté krajině beze zbytku. Původní opuštěná pevnůstka jim nevyhovovala. Vybudovali roku 1271 sešikmené zdi, které dosahovaly ke korunám hradeb ze dvou třetin a předběhly tak svou dobu o staletí. Nebylo možno je probourat ani podkopat. Přesto po čase cítili potřebu postavit další pásmo hradeb a věží a v předpolí - jediném rovinatém přístupu ke hradu, trojúhelníkové dřevěné opevnění. V baroku bychom jej nazvali ravelinem. Mělo to zpomalovat postup a chránit před střelbou na bránu. Postavit ho z kamene nestihli, nebo to momentálně nepovažovali za tak důležité.
Samozřejmě se hovoří a píše o síti tajných chodeb pod hradem. Chodby tam jsou, ale jedná se o spojnice pod pevností, jak jsem o tom už psal. Při pohledu z hradeb je patrné, že není v okolí místo, kde by chodby mohly vyúsťovat. Při obležení byla pevnost obklíčením zcela uzavřena.

Zvěsti jaké se tradují u křižáckého hradu Montalban, kde měla chodba vést do jakési kaple vzdálené pět kilometrů, zařazujeme mezi ty, co nám lezou na nervy. Chodby zde, by musely vést ve velké hloubce až do míst, kde se krajina již pahorkatí. Někdy se vám kastelán, sám archeolog a historik věnuje, a v podzemí pod velkým schodištěm ukáže, jediné místo s portálem, které označuje za únikovou chodbu. Ta je jako obvykle po pár metrech zavalená. Opět by to šlo zjistit pouze vyčištěním nebo svrchu georadarem. Zuří tam ale už pátý rok občanská vílka, a trychtýře granátů se k hradu přibližují.

Kromě účelových spojovacích chodeb, byla zde i vychytávka proti útočníkům. Pokud branou útočníci proniknou, není se kam vrtnout. Je tu jediná chodba, která je tak říkajíc vcucne. Po prudkém pravoúhlém ohybu octnou se pod místy, kde je na ně lita vařící voda, smola nebo nehašené vápno, které je z toho asi nejhorší, protože nechladne a spálí útočníka až do masa. Šachty s kamením a vnitřní střílny ze všech úhlů chodbu zcela zneprůchodní.

Obležení Cracku des chevaliers sultánem Bairbasem je detailně podchycené. Tento barbarsky krutý vládce dosáhl trůnu zavražděním svého pána, kterému dělal tělesného strážce. Rozhodl se toto místo roku 1142 dobýt po té, co se to povedlo u ostatních zdánlivě nedobytných křižáckých hradů. Jeho armáda kromě toho převyšovala jeho obránce dvacetkrát. Překladatelé uvádí, že na předsunuté opevnění použil dosud neznámých praků, což je nesmysl, protože ty jsou známé od starověku.
Hradby, které se hroutí po nárazu kamenné koule, patří opravdu jen do filmu. Po několika týdnech ostřelování, přistoupil Bairbas k podkopu vnějšího opevnění. Když se hradba zřítila, užasle zíral přes široký, hluboký příkop naplněný vodou z akvaduktu, na nedobytnou pevnost nad sebou. Proto nechal vyrobit a veliteli dopravit falešnou listinu, ve které křesťanští spojenci vylučují možnost přijít na pomoc. Posádka za slib volného odchodu hrad vydala.
Bairbas, který neměl ani zlomek cti, jakou se honosil slavný sultán Saladin, je nechal hned popravit.

Montsegur, neuvěřitelné skutečnosti a nezodpovězené otázky

Lanquedoc byl nejvýznamnějším kulturním centrem centrem Evropy 12. – 13. století Evropy a jedním z nejbohatších krajů Francie. Ortodoxní katolicismus jej ve válkách s katary za tři desetiletí proměnil v pustinu, a napsal tak jednu z nejkrvavějších kapitol středověku.
Počet obyvatel klesl o dvě třetiny, přičemž šlo o nejlidnatější část Francie. Vtrhla sem křižácká vojska a nastala doslova jatka. Na příklad ve městě Beziers bylo pobito na dvacet tisíc obyvatel včetně žen a dětí. Na poznámku, že ve městě žijí také katolíci, odpověděl opat Arnold z Citeaux: "Pobijte je všechny, Bůh ty své už pozná". A to byl teprve začátek. Tohoto boha a tuto církev opravdu musí člověk milovat.

Nejdéle vzdorovaly katarské hrady. Krpál je slabé slovo, některé byly vybudovány doslova na hrotech skal. Queribus, Peyrepertus a další, pak přímo na horách. Poslední vzdoroval Montsegur opředený mnoha mýty. Držme se faktů, lezl jsem po čtyřech i tam, kde už to hrozilo zřícením.
Tuto pevnost bychom zařadili mezi nedobytné. Přesto byla pokořena silou. Architekti, hradologové a vojenští historici dodnes nechápou, strategickou chybu katarských válečníků. S hradním vrchem sousedí další menší kopec, který je tak blízko a spojen úzkou šíjí, že je vlastně dvouhorou. Obránci ji nejenom neopevnili, ale ani nehlídali, jisti si asi strmostí stěn. Žoldnéři s Baskicka - zkušení horolezci, dopravili na vrchol po částech rozložený velký prak, navržený biskupem z Narbonnu, sestavili a ve dne v noci do hradu bušili. Je to pár desítek metrů. Byl jsem se tam podívat a bylo to první co mne, nevojáka a amatéra napadlo. Stačilo postavit k okraji val, palisádu, kolovou hradbu a srážet útočníky dolů, zamezit sestrojení toho metacího stroje. Nestalo se. Pozdější výpady proti obsluze už neuspěly. Nejdřív byl rozstřílen barbakan - předsunuté opevnění, pak se začal hroutit hrad sám. Nutno poznamenat, že současná podoba je výsledkem až třetí přestavby.

Když už začalo být zle, postavili obránci na nádvoří hranici, zapálili ji a vrhali se do ní. Zní to asi cynicky, ale jistě ne proto, že by se na ledovém vydrholci chtěli ohřát. Je to o víře a fanatizmu. Cílem byla očista katolického kléru, který žil v nepředstavitelných požitcích, bohatství a nemravnosti. Ti co se vzdali, byli pak na louce pod hradem, pomaleji a mučivěji i s rodinnými příslušníky upáleni. To byl konec Katarů. Téměř o dvě století později, čeští kacíři - katar od řeckého katharis - očista, zle křižákům zatápěli, při jejich výpravách do Čech, s úmyslem přehrát zde stejný scénář.

Přistupme k další záhadě. Jinou snadno zamítnutelnou báchorkou, je tvrzení historika Peyrata, že kataři naházeli všechny poklady do studny a zaházeli kamením. Hrad nikdy studnu neměl a kataři hmotným bohatstvím ostentativně pohrdali. Další fámou, je tvrzení pastevců, že poklady jsou v četných jeskyních v okolí a že pod hradem je celé podzemní město se sály a chodbami, ke kterému vedlo točité schodiště, které samozřejmě nikdy nikdo neviděl. V 19. století se našel i zapálený nadšenec a hledač pokladů, který promarnil celý svůj majetek ve snaze toto schodiště najít. Informace, že s tvrzením přišel nějaký historik, byla asi silnější, než prameny, že to pocházelo od negramotných pastýřů.

Oběma znepřátelenými stranami byla potvrzena zpráva, že velitel hradu se s třemi zasvěcenými, zvanými perfekti, spustil před obležením po lanech a odnesli takzvaný poklad katarů. Kdyby to bylo ve zlatě, moc by toho už pro samotnou váhu asi nebylo a soudí se, že se mělo jednat o poklad duchovní. Snad svatý grál, originály biblických textů, pravda o lidském původu Ježíše Krista? Po tom by jistě katolická církev šla, aby to upravila svým pravdám. Ti poslové světla nebyli nikdy dopadeni a o co šlo a kde to je, se dodnes neví.

Ještě poslední dvě nezodpovězené otázky. Rostlá skála je rostlou skalou. Proběhly, jak bylo řečeno, tři přestavby hradu. Jak mohla pevnost s dvěma sty obyvateli, vzdorovat desetiměsíčnímu obléhání s pouhou nevelkou cisternou? Nebyly přece jenom pod skalním blokem nějaké i pospojované pukliny?Je jich tu v okolí požehnaně. Zvenku ale není patrná ani skulinka. Další otázkou je, zda se přece jenom nějaké movité bohatství v okolních jeskyních nenalézá. Kataři do své poslední pevnosti, mohli nějaké svozy uskutečnit, ale velikost hradu s plášťovou zdí, se nezdála dost bezpečná. Okolních jeskyních komplexů je bezpočet. Něco zavalit nebo vytvořit umělou skálu, jak jsem o tom psal v Jeruzalémě a u nás na hradě Houska i jinde, by nebylo zase takovým problémem.
Dodnes, se také nepodařilo rozklíčit některá znamení rytá a tesaná do skal uprostřed roklin nebo i uvnitř skalních dutin.

Montsegur | Foto: Karel Pokorný

Istanbul a vodní chráněné podzemí

Malým technickým zázrakem je skalní vodní cisterna v tureckém Istanbulu. Zajišťovala sultánskému paláci i městu dostatek vody, v době nebezpečí to jest obležení, požáru, enormního sucha. Její rozloha je obrovská. Vodu zajišťovaly prameny a částečně akvadukt, který však mohl být poničen zemětřesením nebo obléhateli. Opatření pro zachování čistoty byla striktní a zanedbání byl hrdelní zločin. Neustálý přítok a odtok zaručoval vždy čerstvou životní tekutinu. Přidružena byla i cisterna na dešťovku, která byla vodou užitkovou. Dnes se zde lze v rámci turistiky plavit po prámech, ale chce to sebou svetřík, protože teplota je těsně nad nulou. Dopadání kapek na hladinu je v ozvěně až mysteriozní. Několika většími odtokovými tunely bylo možno v případě krajní potřeby uniknout, ale jinak se do vody nesměla smočit ani ruka.

Správce cisterny byl jmenován velkovezírem, což bylo něco, jako ministerský předseda.
Přístup a rozvody byly hlídanější než harém nebo i sultánův palác. Početná stanoviště hlídek jsou patrná dodnes. Ostatně, v době, kdy se v Evropských městech vylévaly nočníky a splašky z oken na ulici, města páchla do vzdálenosti několika kilometrů a záchody neměly ani šlechtické paláce, bylo v Istanbulu na 1734 veřejných toalet.

Kyffhausen - zařícená chodba v Německu, neúnavný prolézač Jarda a neúnavný nadšenec Karel
| Fotoarchiv: Karel a Kamil Pokorní

Kreml

Již jsem nejednou zmínil, že nejraději píši o místech, kde jsem opravdu byl. Některá s naším tématem úzce souvisí, ale nelze na ně dosáhnout ani teoreticky. Mezi nejtajemnější místa Evropy patří i moskevský Kreml. Téměř nic se o tom nepíše, protože se o tom moc málo ví. Mezi image režimu patřilo utajovat téměř vše před světem, a to z venku před vlastními obyvateli. O to více je překvapující, že Stalin, který slyšel i trávu růst a zlikvidoval devadesát procent svého generálního štábu, dovolil jednomu vědci pátrat v podzemí po slavné knihovně Ivana Hrozného. Ta nebyla pouhou bájí, protože ji mohlo spatřit několik významných hostů z panovnických rodů. Vedly k ní různé posuvné stěny a průchody nábytkem, takže nikdo nevěděl, kde je vlastně vstup. Knihovna nebyla nikdy nalezena a všeobecně se usuzuje na skrýš v podzemí. Car hrůzovládce, který odsuzoval provinilce k drakonickým trestům a rád mučení osobně sledoval, bezpochyby nechal budovatele skrýše utratit...

Prvotní záhadou je, jak si tito poradili se setrvalou vlhkostí v zátopové oblasti.
Vědec, historik a knihovník musel pracovat sám, pouze s kladívkem a lékařským fonendoskopem. Proklepával to tam doslova po centimetrech. Tři lidé už tvoří hlouček a z více už mohou být spiklenci. Tak byl sledován osobně náčelníkem pověstné NKVD, předchůdkyní KGB. Trvalo to týdny a měsíce bez úspěchu. Nicméně odkryl nenápadný vstup do dalšího hlubšího patra, o kterém nikdo staletí nevěděl. Přijmul jej sám Stalin a přidělil tři vojáky kontrarozvědky a dalšího vědce. Došlo na odkrývání výklenků, zazdívek a portálů. Při jednom odkryvu vytryskly pramínky vody a záhy se provalila celá zazdívka. Badatelé měli co dělat, aby pak před zátopovou vlnou utekli. Mohla to být past, průnik z řeky, nahromaděná spodní voda. Průzkum byl zastaven. Také se blížila destruující druhá světová válka. Po ní již nebylo pátrání obnoveno. Zda voják a vzdělaný prezident Putin něco podniká, se neví.

Akce po podzemí hradů v Polsku

U zámku Cebiv jsem zmínil, že J. Hrouda, člen naší silné trojky vyráží do akcí sám, když dostane "absťák" a my se nemůžeme zúčastnit. Letos si udělal šňůru po polských hradech, kousek za naší severní hranicí, a můžeme předem říci, že tak rozsáhlé prostory má u nás jen hrad Děčín. Podzemí často zůstává stejné, i když na povrchu se průběžně odehrávala přestavovací zvěrstva. Ta minula jen hrady ve Španělsku a Itálii.
Pozoruhodné je, že zatímco podzemí některých našich královských hradů presentují jen dvě komůrky (Velhartice, Kašperk), jsou prostory některých polských hradů tak rozsáhlé, že si musíte položit otázku, jaký k tomu byl vůbec důvod.
Nejpozoruhodnější je podzemí hradu Tropstsztyn, které je ve skále doslova vylámáno a některé úseky dozdívány otesanými kameny. Něco takového jsme dosud nezaznamenali. Je zde i chodba, kterou nelze vyhodnotit jinak, než jako chodbu únikovou. Již za areálem je zavalená a její únikový účel stvrzuje i tabule s popisem. Hodnověrnost, jak už to bývá, znehodnocuje legenda, že chodba vede až na zámek Czochowie.
Někde v podzemí má být skryt poklad Inků. Je to poněkud z ruky od jihoamerických kultur a my máme dost témat o pokladech templářských, ale podrobně o té události píšu v knize Odkrytá tajemství podzemních chodeb. Je to delší příběh hodný Indiana Jonese, ale zakládá se na skutečných událostech. Jen ten poklad nebyl dosud nalezen, - a o tom to je. Ostatně do sféry této události, spadá i jeden nedaleký hrad český, ke kterému vede také stopa.
Hrad Kniazat klade pak otázku, k čemu zde bylo tak rozsáhlé a jistě nákladné podzemí budováno. Některé chodby jsou zavaleny a zdá se, že záměrně. Podstatné je, že všechny zmíněné polské hrady v této lokalitě lze navštívit a podzemí spatřit, i když běžný turista nemá ty možnosti, navštívit některá veřejnosti nepřístupná místa.
Ksiaz hrad - zámek patří k velkým turistickým atrakcím jižního Polska. Je stále obestřen mnoha záhadami, které však nespadají do sféry našich zájmů. Za druhé světové války byl celý objekt zabaven a vystěhován, za účelem přebudování na jedno z hnízd SS a samotného Himlera a Hitlera. Zůstaly zde stovky metrů vybetonovaných chodeb. Místy byly využity i ty staré původní. Existuje mnoho spekulací a úvah, co zde vše Němci plánovali podnikat, ale z našich stránek je patrné, že spekulacemi se nezabýváme.
Poláci již dávno přišli na to, že podzemí hradů je vděčnou atraktivitou. Je čisté, nasvícené s popisnými tabulemi. U nás je všeobecně zanesené odpadky a spadem, někde hrozí zřícením, což nikoho nevzrušuje, nikdo ho nezkoumá a často kasteláni přiznávají, že tam dosud nikdy nebyli.

- fotografie doplníme -

Společně s Kamilem navštívili také podzemí a tajné spojovací průchody Polského hradu >> Czocha.
A dalšímu záhadnému objektu v Polsku jsme věnovali stránku samotnou >> Kryštofor.

Polsko - Kurozwieska

Tvrz v Kurozvieskách se nalézá v Polsku, na cestě do Kryštoforu. Svým průčelím připomíná rokokovou cukrárnu s kavárnou. Teprve, když objekt obejdete, dýchne na vás zachovalá vrcholná gotika opevněné tvrze.
Sídlo lze navštívit a do podzemí je volný přístup z nádvoří i ze zahrady. Celé sklepení je chodbového typu, s kójemi pro různé typy potravin, vězeňskými kobkami i studnou. Zajímavý je větší sál s krbem, jakoby se i počítalo s pobytem při obležení. Napoprvé si tu lze i trochu pobloudit, protože podzemí je rozsáhlejší než objekty nad ním. Je tu i několik zazdívek chodeb, vedoucích nepochybně i za areál, který byl velikostí přechodem mezi tvrzí a hradem.

Tvrz v Kurozwieskach - fantastické gotické chodby, vše původní v kameni | Foto: Karel Pokorný

Německá jízda

Karel: Posměchu a urážek jsem si užil dost. Připomenu ty slušné:
„Chodby nejsou, kdo by je dělal.“
„Proč by to naši pragmatičtí předci dělali. Je to pokleslé téma pro Foglarovky, romantiky a pisálky.“
„Povídání o podzemních hradních chodbách jsou pohádkami na dobrou noc, jako ty zkazky o UFO.“
„Jsou to bláboly novinářů, kteří se chtěj zviditelnit.“ atd.

Patnáct let se snažíme najít pravdu. Já sám mnohem déle. O tom je také náš web.

Jarda Hrouda se nyní vrátil z náročné cesty po německých hradech.
Zážitky jsou ještě silnější než z hradů v Polsku. Z materiálů natočených na videokameru a bezpočtu fotek, lze bez úmyslu urazit říci: vraťte se páni doktoři ke svým šanonům do tepla svých kanceláří. Co jste viděli nebo spíše neviděli vy?
Pokud nám někdo řekne, že měl na mysli jen naše území, tak si dovolím připomenout, že pod českou královskou korunu spadalo mnohé další území.

V chodbách pod německými hrady lze vidět všechny technologie budování podzemních cest.
Precisní ražení dlátky a mlátkem, hrubé ražení celými bloky, obezdívání kamenem a konečně cihlou, kombinování těchto technologií.
Vrátím se k připomínce, proč by to naši pragmatičtí předkové dělali a musím říci, že je mě to naprosto nejasné, jenomže z druhého pohledu. Ono to tam totiž je a na otázku proč, při té náročnosti, není odpověď.
Byl jsem proti tomu, zveřejňovat ty báječné záběry, pamětliv názoru mého již nežijícího přítele, - "nerozdávej vědomosti". Jarda Hrouda zastává názor opačný. At´ si to prý nadšenci užijí.

Podzemní chodby hradu Berwartstein:

Berwartstein se nachází na vrcholu skály v jižním Porýní Falc regionu Německa.
Je unikátní, protože původně jediný vchod byl pouze "komín" ve skále na východní straně. Jedna osoba v horní části komína tak mohla bránit hrad vytažením provazového žebříku a nalévat např. vroucí olej na hlavy jakýchkoliv rádoby útočníků. V pozdějších letech byly zhotoveny další vchody, a dnes je komín již zajištěn uvnitř hradu.

Nedaleké město Erlenbach bylo osídleno již v roce 740 našeho letopočtu. První písemná zmínka o hradu je až z roku 1152. Císař Fridrich I. (Barbarossa) dal hrad biskupovi von Speyer. Od roku 1201 do roku 1343 patřil hrad loupeživým rytířům, kteří terorizovali krajinu. Nakonec však došla trpělivost městům Štrasburk a Hagenau, ty spojily své síly a zaútočili na hrad. Po obléhání se rytíři na Berwartsteinu vzdali a hrad byl poté prodán.

Hrad má mučírnu a dva tunely vedoucí z podzemí ven. Jeden východ je ve věži Malá Francie a druhý východ je do města Erlenbach. Rytířský sál (kde je nyní jídelna a restaurace), je vyzdoben freskami. Studna, tesána 104 m hluboko do skály, napomohla obyvatelům hradu, aby odolali obležení.

Zámky na Loiře. Zaručené lákadlo řady cestovních kanceláří.

Zatímco hradní sídla na strmých skaliscích Pyrenejí téměř vyrážejí dech, pohádkové zámky v údolí řeky Loiry a rovinách Champagne jsou tím nejromantičtějším, co představuje vrcholná gotika. Přestože nesou název zámky (francouzština nezná jiný název nežli chateau, tj. zámek), jsou původně opevněnými panskými sídly významově srovnatelnými s našimi hrádky a tvrzemi.

Zdejší roviny neumožňovaly jiný druh opevnění, než vodní plochu. Uprostřed té, pak na umělém podloží, nebo přírodním skalisku stál sám hrazený objekt, jehož koncept dal vzniknout pojmu a stylu zvanému francouzský kastel.

Typické pro tento styl, bylo množství zastřešených kulatých věží, umístěných nejen v rozích, ale často i v hmotě hradu po celém obvodu. Branská věž s padacím mostem a zdvihací mříží pak navazovala na most pevný a byla většinou čtverhranná.

Věže nesly na svých korunách ochozy se střílnami, které pokryly prostory pod sebou, ale hlavně chránily boční střelbou obvodní spojovací hradby, či stěny paláce a ostatních stavení (u nás tento vzácný typ prezentoval hrad Týřov a Konopiště).

Rozvoj vojenství, zejména dělostřelby, těmto pevnůstkám odzvonil. Byly přestavovány na sídla pohodlná, vzdušná a prosvětlená. Někde zbourali celé křídlo, jinde dokonce dvě, takže z původních čtvercových, či obdélníkových pevností zůstaly stavby ve tvaru L nebo U.
Příkopy byly někdy zcela, někdy z části odvodněny a zasypány, předsunuté valy srovnány se zemí a přeměněny v ozdobné parky s geometrickými vzory, tak charakteristickými pro francouzský park.

Díky zjemnělému vkusu panujícímu v zemi galského kohouta, nebyly všechny „nepotřebné“ věže zcela zlikvidovány, ale pouze částečně sneseny, nebo ponechány v původní výši ve stávajících zástavbách.

Tyto až pohádkové milníky minulosti jsou z valné části ve velmi dobrém stavu, protože jsou nepřetržitě obývány nezřídka prastarými rody, které je mají stále v držení.

Hrad Amboise stojí na protáhlém skalnatém výběžku na levém břehu Loiry. O jeho strategickém významu svědčí fakt, že byl již oppidem v prehistorických časech.
Význam hradu vzrostl, když byl postaven přes řeku most a pevnost střežila nejen vodní tok, ale i vzniklé obchodní cesty. To ale bylo příčinou dlouhých válek mezi hrabaty z Amboise, kteří zde vybudovali další dvě výšinné pevnosti a králem Karlem VII., který nakonec díky své přesile zvítězil a jejich majetku se zmocnil. Tím nastal pro Ambois zlatý věk, protože sem panovník přestěhoval svůj dvůr.

Hrad zaznamenal ve svých zdech mnohé události. Kupříkladu až pikantní, ale nedůstojnou smrt krále Karla VIII., který spěchal na míčové hry, v nízkých věřejích se nedostatečně sehnul a udeřil do hlavy. Poté, co ztratil vědomí jej přenášeli z místa na místo, až byl uložen do prostoru latrín, kde bylo nařízeno, aby se s ním už nehýbalo až do příchodu chirurgů. Ti se pak radili tak dlouho, až panovník o půlnoci zemřel.

Dalšími událostmi byly dílčí přestavby, dramata náboženských válek 16.století i krvavá spiknutí.
Poslední léta svého života zde strávil největší renesanční umělec a všeuměl Leonardo da Vinci. Je zde pohřben a je zde i muzeum modelů všech jeho vynálezů, které předběhly dobu o celá staletí. Mladý král Jindřich IV. místo radovánek, chodil téměř denně na návštěvy k tomuto geniovi do domu, který mu byl přidělen - podzemní chodbou (lze nahlédnout) dlouhou pět set metrů! Probírali umění a obranné a útočné válečnictví, pokud zde hrály role patřičné stroje. Hrad patří státu a je veřejnosti přístupný.

Chambord - největší, nejznámější a nejimpozantnější zámek v loirském údolí je prvotřídní ukázkou královské stavební hutě.
Původní pevnůstka byla přebudována na zámek obklopený tradičním hlubokým a širokým vodním příkopem se čtyřmi polokruhovými rondely v rozích.

Začátkem 16. století ale byla odstartována, - dnes bychom řekli - megalomanská stavba, která však nebyla nikdy dokončena.
Přesto je zde 440 pokojů, které jsou každý jinak vyzdobený a zařízený. Vede z nich 365 komínů a všechny mají odlišnou plastickou skulpturu. Stovky čtverečních metrů členitých teras sloužilo těm, kterým se nechtělo příliš se vzdalovat od pohodlí pokojů.

Výčet dalších „nej“ by přesáhl prostor vymezený ostatním zámkům. Nelze však nezmínit pozoruhodné otevřené spirálové schodiště, kde se jedním ramenem stoupá a druhým sestupuje, aniž se uživatelé potkají, ačkoli spatřit se mohou. Zámek byl původně opevněn a mnohé skryté vstupy a schodiště, měly spíše význam pikantních návštěv a skrytých jednání, než význam vojenský.
Po shlédnutí exteriérů a interiérů zámku Chambord se prvotní úžas a obdiv nad lidským duchem a umem změní až v jakousi úzkost. Naštěstí ale jenom na chvíli. Státní zámek je veřejnosti přístupný.

Růžovou perlou v náhrdelníku Loireckých zámků je Chenonceaux. Ve středověku byl jako všechny stavby tohoto druhu pevností, která ovládala jeden břeh řeky. Vlastně stál přímo v ní a z pevniny byl chráněn rozsáhlým předhradím se systémem vodních kanálů a padacích mostů. Navrhl jej stavitel Mohier.

Na druhý břeh se stavba rozkročila až při renesanční přestavbě, kdy se stala nejelegantnějším a nejvýraznějším zámeckým objektem, který navrhla žena, - přesněji dvě. To bylo tehdy ostnem pro samolibou a dominantní mužskou ješitnost. Tento projekt byl však tak originální a dokonalý, že mu nebylo možno nic vytknout a navíc obdiv vyjádřil sám král.
Na první pohled je patrno, že tato druhá, novější část, již nehrála obrannou roli. Přesto ještě za druhé světové války zámek svým způsobem sehrál válečnou či vojenskou úlohu.
Jeden břeh řeky patřil k okupované Francii, druhý byl územím spravovaným kolaborantskou vládou z Vichy. Zámkem procházely z břehu na břeh jednotlivci i celé skupiny patřící k odboji. Bedekry uvádí, že k tomu byly využity i do okolí vedoucí chodby a šíje. Zámek je státní a veřejnosti přístupný.

Zámek Sully – sor – Loire je otevřenou učebnicí hradní a zámecké architektury. Syrový, studený normandský hrad skýtal ochranu nejen proti výbojným sousedům, ale mohl vzdorovat i větší vojenské jednotce.
Úzké střílny sice nechránily ty uvnitř před hejny komárů v létě, ani před dusivou mlhou podzimních a jarních měsíců, ale o to tenkrát v jezerní pevnosti vůbec nešlo.

Teprve pozvolnou ztrátou strategického významu pevnosti, došlo k prorážení oken do románských a gotických zdí. Ani nároky na pohodlí a tím dané představy a úpravy však téměř nesetřely jejich starobylý původní ráz. Zámek je v soukromém držení, ale jedno jeho křídlo, jakož i podstatná část mohutných věží byla v době mé návštěvy veřejnosti přístupná. Jsou zde i štoly přivádějící vodu do hradu. Jednou uprchl i vězeň pomocí svázaných nafouklých měchýřů. K tomu mu ale jistě musel někdo pomoci.

Staré chodby - web a průzkum

Zámky na Loiře - info doplníme | Archiv: Karel Pokorný

Zámky na Loiře - info doplníme | Archiv: Karel Pokorný

Zámky na Loiře - info doplníme | Archiv: Karel Pokorný

Zámky na Loiře - info doplníme | Archiv: Karel Pokorný

Zámky na Loiře - info doplníme | Archiv: Karel Pokorný

Španělsko - říše hradů

Nejvíce famosních a navíc zachovalých hradů má Španělsko. Bylo to dáno geopolitickou situací, věčně někde válčící země. Když ne dobyvačně venku, pod praporem a ideou církve svaté katolické, tak doma. Hrady se od těch "sousedních" normandských liší na první pohled.
Jsou ještě větší a navíc se zdobnými vlivy maurských prvků, kteří zde vládli sedm set let. Maurskými vlivy je míněna zdobnost islámské architektury, která tak úžasně ovládala severní Afriku. Starověkou mohutnost, nádheru milujících orientálních vládců a stavitelsko řemeslný um těchto kultur, byl sem přenesen.

Staré chodby - web a průzkum

Španělské hrady | Archiv: Karel Pokorný

Vše zde odborník i zasvěcený laik vidí na první pohled. Stěny věží i zdí jsou často v dolní třetině zkoseny, aby se ke hradbám nedaly přistavět žebříky, oslabit soustředěnou střelbou základy a nebo je podkopat. Byly usazeny ve značné hloubce. Některá sídla šlechty ve střední Evropě jsou postavena z kamenů a dokonce kamínků - co okolí dalo. Kvádry na hrady španělské byly dováženy i z velkých vzdáleností a otesávány. Prostředky na to vždy byly. Proto se španělské hrady jen tak nesypou a nedaly se též snadno záměrně bořit.
Podzemí Granady anebo jiných měst a lokalit zmiňuji jinde (Castell del Rey), ale já se soustředím hlavně na ty hrady.
Již jsem kdesi odpovídal na otázku, zda chodby byly budovány zároveň s hradem. Tady ano. Byly zde ty zkušenosti z orientu, ale o tom jsem se již také zmínil na jiných částech webu.

Španělé nejsou tak vstřícní jako lidé jinde v Evropě. Čechoslováci zde mají dobrý zvuk a pokud umíte trochu španělsky, je ochota o poznání větší. Přístupnější jsou pak ženy a můžete se dostat tam, kam jiní ne. Podzemní chodby, ať byl jejich účel jakýkoliv, jsou kvalitně obezděny právě proto, že byly budovány již s hradem. Španělsko je horká země, - někde až čtyřicítky. Proto pozor, uvnitř je někde jen pár stupňů nad nulou. Průvodci na to dokonce upozorňují. Hodinové i delší návštěvy je tak možno pak odstonat. V podzemí pak již jde pára od úst, a leckde visí krápníčky. Svetřík tedy sebou.

Španělské hrady | Archiv: Karel Pokorný

Cihlové hrady ve světě i u nás

Zná to snad každý. Zedník drží cihlu a kladívkem pak třemi údery odštěpí požadovaný kus. Nebo odněkud cihla spadne a na pevném podloží se roztříští. Ty kvalitnější pak známe jako kanálovky. Při tom z cihel se stavěly celé hrady a pevnosti. Dílo šlo rychle od ruky a při poškození se daly opět v krátkosti nahradit. Jsou známé od starověku, kde to byly spíše cihličky. Ty gotické byly velké a masivní a říkalo se jim buchty. Při stavbě těchto sídel a pevností se cihelna postavila nejdřív. Jinak, pokud to bylo možné, se cihly na staveniště dopravovaly i po vodě.

V rovinách Polska a Pruska je možné cihlové ruiny i komplety dosud spatřit. Musely vzdorovat nejen vlivům počasí a střelbě, ale samotné váze až téměř čtyřicetimetrových věží. Spolu s kvalitní maltou se daly bořit těžko. Budovali je hlavně křižáci s veškerým umem pevnostní architektury té doby.

Největší gotický cihlový hradní komplet na světě je Malbork v Polsku. Zkáza mu hrozila v padesátých letech za socialismu. Soudruzi ho začali bořit kvůli materiálu. Vzbudilo to pobouření v celé kulturní Evropě. To se nedělo ani ve válkou velmi postiženém Sovětském Svazu. Bylo to nějak včas zastaveno a asanuje se tu dodnes.

Podzemní chodby a štoly se budovaly, když to bylo možné, z vrchu. U nás je velmi vzácná část městského opevnění v Nymburce.

Barokní pevnosti už jsou jenom o cihle. Můžeme si je "ohmatat", i na Vyšehradě v Praze, Komárně na Slovensku nebo poněkud mladší v Terezíně nebo Josefově.
Tam také lze staré chodby procházet v délce desítek kilometrů, i když hlavně těch kasematních ve zdech a bastionech. Stále je ale nejlepší, udělat si malou pouť v krajích bývalého Pruska a Polska.

Obležení Vídně, podkopy a boje v podzemí

Pouhé dva dny dělily v roce 1688 Vídeň od zkázy, masakru a následného chodu dějin Evropy. Vídeň byla bezúspěšně Turky dobývána již v roce 1529. Obrovské osmanské vojsko ji tentokrát oblehlo s cílem, neodejít s nepořízenou. Kromě Turků byly v jejich armádě desetitisíce hrdlořezů z balkánu, chtivých kořisti a zabíjení. O žádnou ideologii zde nešlo. To se nakonec ukázalo jako nevýhoda.

Vídeň byla z jedné strany chráněna Dunajem, ale jinak stála na rovině a chránilo ji jen jedno pásmo hradeb, byť mohutných. Posádku tvořilo přes šest tisíc profesionálů, jinak musel vzít zbraň do ruky každý, kdo ji unesl. I s měšťany byl počet obránců odhadován na 14 tisíc. O blížícím vojsku se vědělo předem, a zvony v křesťanském světě byly na poplach. Jenomže, postavit vojsko a a dostat ho na místo vyžadovalo čas, a kromě toho Francie stála stranou, protože zrovna s Turky obchodovala a jiní zase měli pakty o neútočení.

Vídeň byla zcela obklíčena a na tři sta děl bušilo do zdí hradeb ve dne v noci. Turci se rozhodli útočit intenzivně i z podzemí. A nejednalo se o nějaký podkop pod bránu či jeden úsek, ale choboty směřující pod opevnění na více místech. Vídeňané to stresující kutání slyšeli, a také bubny v podzemí ty vibrace zachycovaly na hrachem posypaných napjatých kůžích. Nevěděli ale kam dřív skočit a přibývalo mrtvých a zraněných.

Vojsko spěchající Vídni na pomoc, sestávalo hlavně z vojáků z německých zemí. Vrchním velitelem však byl zvolen spojenec, zkušený válečník, polský král Jan Sobiesky. Hlavní složkou jeho armády byli "okřídlení husaři ". Byla to silně opancéřovaná jízda složená převážně z šlechticů. Na zádech nosila konstrukci, do které se zasouvala velká ptačí pera. Při cvalu svištěla a při trysku hučela jako uragán. Zneklidňovalo to koně protivníků a narušovalo psychiku jezdců.

Turci útočili intenzivně již dva měsíce, když spojená vojska v síle 70.000 mužů, se začala shromažďovat na kopci Kahlenberk nad Vídní. V té se již sloužily zádušní mše, protože dobytí se odhadovalo na pouhé dva - tři dny. Turků byl trojnásobek. Pod jedním z bastionů již vybuchla mina, ale opevnění vydrželo. Obránců na hradbách ubývalo, a valná část také v podzemí budovala protipodkopy a hlídala stoky. Boj se začal stále více stěhovat pod zem. Minéři obou stran se nejednou střetli a v těsných vydýchaných prostorách se zabíjeli.

Když velitelé Jan Sobieský a Karel Lotrinský viděli, že začínají vybuchovat podkopy, přestali rozvíjet plánovanou strategii, a proti všem pravidlům, král nařídil útok 16. tisíc husarů a lotrinských kyrysníků na turecký tábor. Výsledek byl zdrcující. Pěchota byla převálcována, jízdní sipahijové rozšavlováni nebo rozprášeni. První se dali na útěk Tataři. Byli to drsní válečníci. Drsní ovšem při pobíjení civilistů a vypalování měst. V poli se jim nedařilo, protože jejich národní vlastností byla lest a v boji udeřit a hned utéct. Mnohým se to na jejich malých konících podařilo, ale valná část se z rozjeté laviny husarů nedostala. Ostatní dodělala další jízda a pěchota spojenců. Porážka Turků "pod Vídní ", vešla do historie. Jsme od Vídně kousek a bratislaváci tam mohou jezdit na kole. Nebýt krále Jana Sobieského, asi bychom se dnes modlili pětkrát denně k Mecce.

Edimburg

Navštívit dnes Británii už není problém. Skotsko leží až za Anglií a dojet tam přece jenom trochu trvá. O to víc si tato země drsných horalů zachovává stále jistou nedostupnost a atraktivitu. Hlavnímu městu vévodí stejnojmenný mohutný hrad. Jeho podzemí je v rámci prohlídek částečně přístupné, ale spíše stojí za to věnovat mu opakovanou či déletrvající pozornost. To je ale nutné si předem domluvit. Prolínají se tu úseky z různých dob a vědci si stále s některými nevědí rady.

Nalezneme zde kamenné stoly a sedadla, lavice vytesané podél stěn a různé oltáře. Soudí se, že zde byly modlitebny tajemných druidů, o kterých mnohé stále nevíme. Jinde poznáme rukopis středověku, renesance i baroka. Potřeba skladovacích prostor se zvětšovala, úměrně s nutností se zde schovat před válečnými liticemi nebo jinými katastrofami jako byly morové rány. V těch případech nesměl nikdo ani dovnitř ani ven. Jsou dodnes dochovány četné studny a cisterny. Není pochyb o tom, že některé šíje vedly i ven, ale ty jsou dnes zaslepeny nebo nám o některých řekli jen vyhýbavě, protože hned vytušili, že bychom se tam chtěli podívat.
Po Velké Británii jsem najezdil tisíce kilometrů, ale už v povídání o Kenilwortu jsem psal o tom, že hradních chodeb je zde překvapivě málo. Přece jenom je zejména Anglie placatá země s měkkým nebo vodou nasáklým podložím. Valná část sídel je v soukromém držení prastarých rodů a zříceniny státem pečlivě ošetřované, jsou jen ruinami, kde se špatně hledá.

Sintra

Mystické a mysteriozní místo Sintra v Portugalsku je charakteristické dvěma kuželovými věžemi, které jsou vlastně kuchyňskými komíny. Má to být jako z pohádek Tisíc a jedna noc, uvádí bedekry... Je to nazýváno maurským hradem, pro částečnou prezentaci souboru orientálních paláců, kde fortifikační prvky již zanikají. Jinak je to nejstrašnější novogotická zbastlenina v Evropě. Trpaslíci a skalky s hrádky na zahrádkách rodinných domků, byly proti tomu oduševnělými lidovými artefakty. Nechce se to ani popisovat, natož tam jít.
Uvnitř skály, je fascinující komplex umělých jeskyní, sálů, jezírek, nádrží a chodeb. Každý výklenek, socha, počet schodů, zde má svůj řád, význam a symbol. Sídlil zde později tajný spolek zednářů a toto byla jedna z největších krajských lóží. Tak jako by bylo obtížné vystopovat podobu původního hradu, bylo by i těžké, najít v tomto podzemí původní sklepy nebo chodby, táhnoucí se za areál.

Celý obsah tohoto webu je chráněn

Obsah webu je chráněn autorským zákonem a také Autorským svazem. Je velmi náročné i nákladné, nejen objevit, ale také zdokumentovat, zpracovat a publikovat informace a fotografie těžko přístupných prostor. I proto patří všechny naše materiály, texty a fotografie také pod ochranu Autorského svazu v Praze a žádnou část textu ani fotografie nelze nikde publikovat do tisku nebo na jiné weby bez našeho vědomí a souhlasu, děkujeme.
Při rozhovorech a zpracování témat pro časopisy a tisk požadujeme možnost autorské závěrečné korektury před tiskem, to je naše podmínka, protože máme špatné zkušenosti s chybami v textech atd.

Test sledovanosti od 2.2.2017: