Mučírny

Zkoumáme staré hrady, zříceniny, pátráme po chodbách...     Doplněno: 9.4.2016

Historické podzemí není jen o tajných chodbách

Pernštejn, Horšovský Týn, Lipnice, Loket

Napsali jsme o chodbách téměř vše, co jsme za ta léta nashromáždili. Něco samozřejmě nezveřejňujeme. Více podrobností pak naleznete v další knize, až vyjde. Pokud jsou tajné chodby někým považovány za pokleslé téma pro romantiky, pak hladomorny, mučírny a děsivé žaláře, jsou poutačem vyhovujícím těm nejnižším lidským pudům.     Karel

Kasteláni a správci opevněných sídel to vědí, a tak zvané mučírny instalují do kdejakého sklepa, ačkoliv ten, kdo tématu trochu rozumí pozná, že tu či onde by to bylo vyloučeno, a na příklad tzv, kláda, kam se delikventovi sevřely nohy do uzpůsobených otvorů, nebyly mučící nástroje, ale "jen" zostření vazby.

To ovšem neznamená, strkat hlavu do písku a tvářit se, že hrůzy středověku jsou jen báchorkami nebo přímo neetické. Tak jako se bájí o tom, že každý hrad měl svoji tajnou chodbu nebo celou jejich síť, vypráví se o tom, že každý hrad měl mučírnu a hladomornu. Není tomu tak.

Bohatě "vybavená" byla tato separovaná místa v Německu a zejména pak Španělsku a Itálii, kde jen vyslovení některých míst bylo spolehlivým odstrašením pro poddané. Hrůzné podzemní prostory jediné pravé, apoštolské církve svaté katolické, kde se vyslýchaný měl složit, když ta místa a nástroje jen uviděl, lze vidět zachované dodnes. Seriál Inkvizice, který právě běží v TV, není laciným filmovým brakem, a názor si lze udělat již po prvním dílu. Tato organizace fungovala pět set let a ve Španělsku až do roku 1820. Počet obětí se odhaduje na milion sto tisíc. A to jen dík záznamům. O mnohém se neví.

Samotná vězení ve městech a na hradech byla nástroji mocných, ale byla odstupňována. Asi nejděsivější, které jsem spatřil, je na hradě Warwick v Anglii. Popisovat ho ani nebudu.

Rozlišit v podzemí obilnice, cisterny a hladomorny, není zas tak složité. Do cisteren na dešťovou vodu vedly kanálky, které ji ze střech jímaly a přepadové štoličky, když přebývala. Obilnice musela být větrána, nesmělo do ní zatékat aby obilí nezkvasilo, a lze vidět ve zdech otvory pro hřadla, kde se obilí pravidelně přesýpalo. Hladomorny měly nevelký zamřížovaný otvor, kudy se odsouzenec spouštěl do míst, odkud nebylo návratu. Ono stavět věž jen pro účel, aby tam někdo zůstal v zapomenutí, by bylo pochybné, věží bylo zapotřebí k obraně. Někoho umořit hladem, stačilo v patě jejich podloží, kde na taková místa při stavbě pamatovali. Ale co si budeme namlouvat, návštěvníky to tam táhne.



Pernštejn - hladomorna v patě věže | Foto: Kamil Pokorný

Pouze hradologická literatura zmiňuje, k čemu všemu někde rozsáhlá a patrová sklepení sloužila. Novinářům ty mučírny a hladomorny bohatě stačí, nebo o tom nic nevědí. V lednicích se skladovalo syrové maso, hlavně po honech, porážkách a na ryby. Přesně věděli, co jak dlouho vydrží. Od středověku byly v oblibě též paštiky, ale často na podcenění jejich trvanlivosti někdo doplatil. Ledové kostky vysekávané v zimě z promrzlých rybníků, vydržely někdy až do jara. Led pozvolna odtával a voda odtékala kanálky nebo dilatačními spárami. V některých skalních lednicích je stále téměř na nule i bez toho ledu.

Byly tu sklepy na pivo, odkud mělo ten správný říz. Sudy byly umísťovány na zděné šíny a vzduch k nim mohl ze všech stran. ( Děčín, Horšovský Týn )



Horšovský Týn - šíny na sudy | Foto: Kamil Pokorný

Další sklepy byly na vína. Jiné pro bílá, teplejší pro červená. Sklepy na uzená a solená masa. Na topivo, zeleninu, ovoce. Některé hrady mohly vzdorovat obléhatelům měsíce nebo i roky. Zvláštní kapitolou byly prachárny. Nemohly příliš pod zem pro vzrůstající vlhko a nemohly moc k povrchu, pro případ ostřelování. Případů výbuchů pracháren je poměrně dost.

---

Zazdívání lidských obětí

Pokusil jsem se nějak vkusněji zhostit tématu mučíren a hladomoren. Snad se mě povedlo téma neobcházet, ale nevyžívat se v něm. Udělejme si trochu jasno v další kontroverzní záležitosti a sice zazdívání lidí do základů hradů, za účelem posílení jejich nedobytnosti. Tato drsná pověra, se měla dostat do Evropy s návratem křižáků po první křížové výpravě do arabské enklávy.     Karel

V zemích od Maroka po Indii, to bylo presentováno jako oběť lidí hodných té "cti" a byly mezi nimi i děti. Orientální despotové, si mohli dovolit vše. Při všech těch přestavbách a pozvolném rozpadávání ruin, se na našem kontinentu na kosterní pozůstatky občas přišlo, ale málokdo ve střední Evropě v tom tu symboliku spatřoval. Zase to vše byly z valné části pověsti. Šlo spíše o tresty nebo kriminální zločiny, které by bylo třeba velmi pracně rozkrýt.

Vždyť jenom příběh zazděné paní z Lemberka pro údajnou nevěru je až naivní, a tato exekuce je zařazována do pěti různých lokalit. Jiná věc je nález koster muže a ženy v prostoru pod purkrabským palácem na hradě Sovinci v minulém století. Oběti měly ruce svázané za zády.

Kriminalistický ústav v Praze jejich stáří určil do 16.století. Další zdokumentovaný fakt, který se od té základní tematiky zazdívání liší, je doživotní zazdění pověstné Čachtické paní Alžběty Báthoryové v jedné z místností na jejím hradě Čachtice.

Nález kosterního páru v kapli na hradě Lipnici má velmi prozaické pozadí. Na mužském pozůstatku byly části zbroje. Kaple stála na skále a nemohl být zbudován hrob. Na tumbu - kamennou prostorovou hrobku, pak zde bylo málo místa.



Lipnice - pochmurné počasí a ponuré sklepy | Foto: Kamil Pokorný

Hradní zachovalé objekty, jichž je v ostatní Evropě obrovské množství, také jistě lecos skrývají, ale k odhalení může pomoci jen náhoda nebo destrukce. Vlivem rozvoje cestovního ruchu po druhé světové válce, se všude možně takováto lehtátka na nervy v různých výklencích i s nějakou tou lebkou, hnátem, a pro efekt ještě nasvícené předvádějí, ale autentičnost není zaručena a vědecká obec tím pohrdá.

---

Ponurý hrad Loket

Na počátcích našich putování jsme byli vděční za každý typ či možnost dostat se někam, kde to nebylo běžně možné. Četli jsme kdesi o sedmi patrech úděsných kobek na hradě Lokti, kam se dosud nikdo nespustil, protože je to smrtelně nebezpečné, vyúsťuje to až u řeky a tak dále a tak podobně.

Byla to pro nás výzva a vlastně jsme se po prvé učili brát ty informace s rezervou, a pak jimi dokonce pohrdat. Vypravili jsme se tam s J. Hroudou připraveni jít do všeho. Vězeňské kobky zde jsou, ale jsou to dřevěná lože a řetězy pro ruce i nohy. Proniká do nich trochu denního světla, je to ve sníženém přízemí, ale žádná selanka. Asi tak o dva stupínky lepší než na brněnském Špilberku. Původní sklepení přestavby příliš nezasáhly, ale zmíněné příšerné kobky jsou spíš skladovací a chladící prostory, které jsou v hmotě věže, nikoliv ve skále. Není potřeba se tam slaňovat, je stále trochu vidět, což znamená záměr větrání skladovacích prostor. Nejspodnější úložiště, je již pouze ďůlkem ve skále, který zcela jistě nikam dál nepokračoval. Hrad byl vícekrát přestavován, a o spojnicích s městem či okolím můžeme jen tiše dál snít.



Malebný ale uvnitř ponurý hrad Loket s kulatou sedmipodlažní věží v popředí | archiv: Kamil Pokorný