Staré chodby

Podkopové chodby
Text a foto: Kamil Pokorný

Tento článek vzniknul v červenci 2015, upraveno 31.12.2015

Níže pak: Špilberk

Ne všechna místa a vstupy lze prozrazovat. | archiv: Kamil Pokorný

Boření hradeb:

Jedním ze způsobů překonání hradeb bylo jejich rozboření. Starší valové konstrukce se prakticky bořit nedaly, ale útočník mohl rozvrátit nebo zapálit kolovou hradbu - palisádu a následně val překonat. Od 12. ale zejména 13. století se objevují první kamenné hradby ("zděné na maltu" či "po římském způsobu") a ty se již daly rozrušit nebo pobořit. Cílem bylo vytvořit v hradbách průlom a jím proniknout do pevnosti. Způsoby, jak tohoto průlomu docílit, lze rozdělit do dvou skupin:

Nasazení obléhacích strojů:

Dalším ze způsobů narušování a poškozování opevnění obránců bylo nasazení mechanických válečných strojů. Metací stroje nejrůznějších konstrukcí a principů vrhaly těžká břemena poškozující zdivo a krovy, zapalující střechy a zabíjející obránce na hradbách.



Mnohá místa uchráníme utajením vstupu | archiv: Kamil Pokorný


Použití podkopů:

Větší nasazení této techniky se v našem vojenství objevuje až s rozšířením zděných fortifikací. První zmínky o podkopech u nás jsou z 11.st. (obléhání Nákla (1091) či z obléhání polského Hlohova (1109) německo-českým vojskem).
Útočník se podkopal k hradbám pod zemí - buď tajně, pomocí skryté podzemní horizontální štoly nebo v zapuštěném zákopu, kryt shora dřevěnými přístřešky z klád, trámů, krytých někdy i mokrými kůžemi, proti střelám, kamení, či dalším břemenům, která shora svrhávali obránci, spolu s vřícím olejem, vodou a hořící smolou. Šlo o to, podkopat se až k základům hradeb. Odstraněné zdivo nahrazovali kopáči výdřevou. Když byla takto odstraněna dostatečně velká část základů hradeb nebo hradby podkopány, byl prostor vyplněn hořlavým materiálem a výdřeva následně zapálena. Poté, co dřevo shořelo, došlo k sesuvu zdiva a hradba se v daném místě nad zemí zbortila nebo alespoň narušila. Byzantská princezna - historička Anna Komnena, popisující události na přelomu 11-12.st. a působení křižáků první křížové výpravy v Byzanci a Svaté zemi, popisuje nasazení podobné techniky při dobývání Nikaie:

"...ti první měli bojovat, aby ti druzí měli volné ruce pro podkopání věže. Ti na místo vykopaných kamenů vsunovali dřevěné klády. Když se prokopali na druhou stranu věže, takže už bylo možno vidět prosvítající světlo, klády zapálili. Když dřevo shořelo, Gonatas (věž v opevnění) se naklonil ještě víc..." (1996, str. 317).

Velmi podobný detailní popis nám zanechal i muslimský kronikář Ibn al-Qalánisí, když popisoval pád křižácké Edessy, dobyté atabekem Zengím roku 1144:

"Zvláštní oddíly churásánských a aleppských ženistů začaly kopat na vhodných místech, až došly do samotných útrob země, kde se (pomocí tunelů) prokopaly až pod základy hradebních věží. Tunely pak vyztužili dřevem a zvláštními prostředky, které k tomu účelu používali. Pak už jen zbývalo vše zapálit. Požádali o příkaz k zapálení Zengího, který si tunely podrobně a s obdivem prohlédl a vydal rozkaz. Jakmile podpěry zapálili, oheň se rozšířil a strávil dřevo, což způsobilo pád hradeb. Při zhroucení zahynulo mnoho mužů na obou stranách a muslimové pak zahájili útok, při němž bylo zabito a zraněno mnoho Franků a Arménů a další byli donuceni k útěku." (Gabrieli, 2010, str. 69-70).



| archiv: Kamil Pokorný

Jindy se obléhatelé nepokoušeli přímo o poškození hradeb, ale snažili se spíše jen vyhloubit chodbu, kterou by v příhodný okamžik - třeba v noci - mohla do pevnosti proniknout alespoň menší skupina vojáků a zevnitř otevřít brány. Tomu se obránci snažili bránit - jednak prostě poslouchali, zda nezaslechnou z podzemí hluk kopání, což ale nebylo v rachotu obléhání snadné, nebo třeba rozmisťovali na ohrožených místech na hradbách mísy s vodou, aby na hladině mohli pozorovat pravidelné otřesy způsobené kopáním. Popis budování takových chodeb obléhateli a obrany proti tomu opět podává Anna Komnena:

"Kopáči postupovali pod zemí jako krtci, kteří ryjí své podzemní chodby. Když pracovali nad zemí, chránili se vysokými kryty před zásahy kamenů a šípů a pod zemí podpírali stropy chodby sloupky. Postupovali přímo dopředu a vykopali širokou, dlouhou štolu, z níž na vozech vyváželi zeminu. Když štola postoupila hodně daleko, radovali se z toho, jako by dokázali bůhví co velikého. Ani obléhaní neseděli nečinně. I oni ze své strany vykopali v určité vzdálenosti příkop, usadili se v něm a čekali, až se obléhatelé přiblíží. Jakmile v jednom místě uslyšeli že obléhající tlukou, kopou a podkopávají se pod spodní část hradeb, otevřeli ze své strany štolu, otvorem odtud uviděli dav nepřátel a ohněm jim spálili tváře." (1996, str. 383).

Protože podkopy budovali specialisté - zpravidla horníci, sledovala tato metoda také přímo rozvoj hornictví. Od vrcholného středověku nacházíme i v našich pramenech četné zmínky o najímání kopáčů z hornických měst na podobnou práci během válek.

Tato kategorie účelových podzemních chodeb, zvaných Podkopy, patří jenom mezi doplňující, protože původních podkopů se v místech fortifikací a blízkém prostoru hradeb zachovalo jen malé minimum. Lze je řadit mezi ty tajné, nesloužily však k úniku, ale naopak, k nenápadnému průniku – alespoň pod patu hradební zdi.




Někdy se člověk i trochu umaže :-) | archiv: Kamil Pokorný

---

Podkopové chodby kolem Špilberku

Text a foto: Kamil Pokorný
(publikoval jsem i v měsíčníku Newexpress 07/2015)

Nadšení pátrači po neznámém a dávno zapomenutém podzemí nemohou minout skutečnost, že kolem strategických pevností a hradů se budovaly v kritických časech nejen naslouchací chodby, zevnitř objektů ven, ale také podkopové chodby a štoly - ty budoval nepřítel směrem z vnějšího okolí pod hradby, pozorovací věže a jiné objekty. A to platí i o brněnském Špilberku, pevnosti zásadního významu ve své době.

Náslechová chodba odhalena na brněnském Špilberku | archiv: Kamil Pokorný

V 15. století začali oblehatelé využívat střelný prach a děla. Po mnoho let nebyly primitivní výbušniny a střelné zbraně o mnoho účinnější, než staré válečné stroje a spíše než obránce hradů ohrožovaly ty, kdo s nimi manipulovali. Záhy se začalo užívat střelného prachu v petardách, menších železných hrncích naplněných výbušninou, které útočník připevňoval zvenčí k bráně či jinému slabšímu místu obrany ve snaze, vytvořit otvor, kterým by do hradu vtrhli. K tomu se také používala děla.

Přesuny dělostřeleckých divizí vojsk a jejich těžkých děl do palebných pozic doslova duněním otřásaly zemí a ta, jak známo, dobře nese zvuk. Proto i špilberská pevnost využívala možnost lepší kontroly situace tím, že vybudovala naslouchací chodby. Ty jsem detekoval z povrchu chodníku okolo místa původního bastionu ještě těsně před tím, než byly odkryty při stavbě nového jihozápadního bastionu či depozitáře hradu Muzea města Brna. Tehdy jsme si s Alešem Svobodou vyšli na Špilberk s tím, že se pokusím detekovat různé podzemní prostory a případně chodby kolem hradu a na úrovni nižších původních hradeb. Aleš pak zaznamenával mé detekce, i pomocí spreje na kraje chodníků.V místě poblíž zábradlí s vyhlídkou směrem na Mendlovo náměstí jsem tehdy virgulí zachytil slabší reakce na chodby. Bylo pak milým překvapením, když se při stavebně historickém průzkumu, odkryvu, dokumentaci a konzervaci původních základů a hradeb Napoleonem zbořeného bastionu pod hradebními zdmi objevily i klenuté naslouchací chodby. Tím se také potvrdila moje detekce. Muzeum města Brna nalezené fragmenty chodeb tehdy vyspravilo a zachránilo a po dokončení nového bastionu a několikaleté prodlevě bylo toto podzemí zpřístupněno.



Špilberské náslechové chodby zpřístupněny! | archiv: Kamil Pokorný

Zatím co hrady se jako pevnost snažily chránit mohutnými hradbami, a předvídat přibližující se vojska nepřítele i pomocí náslechových chodeb budovaných hlouběji pod úrovní hradby, nepřítel budoval podkopové chodby vně, směrem pod hradby. Pokud nebyl hrad obehnán příkopem, nebo nestál na skále, mohli útočníci vyhloubit až k hradbám nebo rohové věži hradu tunel. Pak mohli základy hradeb či hradu poddolovat. Vyztužili otvor výdřevou a u paty zdi udělali oheň. Vznítila se krom nanošeného dříví se smolou i vnitřní výdřeva tunelu. Tím se porušila statika a žárem začaly pukat a praskat i samotné kameny zdi hradeb či přímo hradu. Opěry shořely a zdivo se zřítilo a útočník mohl postoupit do objektu, pokud se tam již přímo nepodkopal dříve.

Mnohdy mohlo jít o životy už jen netušenou vzájemnou blízkostí takových chodeb – těch náslechových z hradu, kterými se mohlo rozpoznat dunění kopyt a pozici blížících se jezdců nebo přesuny těžkých děl, a podkopových chodeb nepřítele, který se snaží nejen přiblížit hradu skrze podzemí, ale přímo hradby podkopat a zbořit. Špilberské podkopové chodby jsou zakresleny ve starých mapách, zobrazených v expozici Špilberku v přízemí v celách severního křídla hradu. Fyzicky jsem zatím ani pomocí virgule na původní podkopové chodby kolem Špilberku nenarazil, spíše lze vážně pochybovat o tom, že by zůstaly zachovány.

Podkopy a protikopy, znázorněné na modelu v expozici Špilberku:



Špilberk a podkopové chodby okolo | archiv: Kamil Pokorný



Špilberk - západní svah | archiv: Kamil Pokorný



Špilberk - východní svah | archiv: Kamil Pokorný



Špilberský model podkopů - popiska | archiv: Kamil Pokorný

Zdroje z nichž jsou informace převzaty:
- Muzeum města Brna, oddělení archiválií a původních map města a hradu
- Jak se to dělá, 1996, Mohndruck GmbH Germany
- Obléhání a dobývání, 2007, Občanské sdružení Curia Vítkov
- Vlastní fotodokumentace a archiv, Kamil Pokorný