Staré chodby

Jak a kde hledat chodby

Aktualizace: 12.6.2016

Točník, Bradlec, Zvířetice, Veveří, Kolín, Český Dub,
Zaječov, Zaječí, Cimburk, Frýdštejn, Chlum, retrozpráva

Máme na těchto stránkách zařazené téma - kde chodby nehledat. Kde a jak je hledat už je komplikované. Nejnáročnější je pátrání ve starých archivech a kronikách. Ty zápisy je pak nutné vyhodnocovat, případně ověřovat. K tomu je zapotřebí znalostí a zkušeností a mít možnosti, jak se vůbec do podzemí nebo jen objektu dostat. Mnohé záznamy v obecních kronikách dělali překrásným krasopisem místní učitelé, kteří však přejímali pouhé romantické dohady "pamětníků". Ty pak časem bobtnatěly a vznikaly fámy - kam, do jakých vzdáleností a v jakém počtu se chodby táhly. Pokud se v informacích objevují slova - traduje se, pamětníci říkají, pravděpodobně, možná, asi, pověsti, indicie, říká se, že chodby vedly....., znamená to, že pisatel o tom neví nic.

Karel Pokorný u vstupu do podzemí hradu Šomoška - Jižní Slovensko | Foto: Jarda Hrouda

Co se týče literatury, tak náš přední nedávno zesnulý hradolog Tomáš Durdík, se řadil mezi skeptiky, protože po desítkách let archeologických výzkumů, jak prohlásil, nenašel tajnou chodbu ani jednu. Ve svých dodatcích hradní encyklopedie tomu věnuje pouhý odstaveček, aby odpověděl na stálý zájem o tuto tematiku. Znali jsme se přes čtyřicet let a bylo to pro moji vášeň deprimující. Potěšilo mě však, když jsem mu zčerstva přispěchal referovat o bombovém nálezu a naší akci v Hořovicích. Ještě o tom nevěděl. "No jo, tak si všude možně dolů lez, když tě to tak bere. Já mám dost práce na povrchu a taky bych se nikam nevešel". On chválami neplýtval, takže to bylo uznání.

Oproti tomu v naší knize Hrad a chodba tajná popisuji výrok pána, který mě napsal, že jeho metodou je obtančit hrad s virgulí a chodby zaměřit. Prý pomalu nenašel hrad, který by chodbu neměl. No. Vzali jsme ho s J. Hroudou do akce a výsledek měření a jeho presentace byl až trapný. Po druhé pak s námi vyjel na místo, kde jsme o chodbách my věděli, nic neřekli, ale nezaměřil ani jednu. Pozoruhodné je jistě dílo brněnského proutkaře Hradila, ale o tom vám v samostatné kapitole "Senzibilové" referuje Kamil, který sám s virgulí pracuje.

Geniální August Sedláček ve svém patnácti dílném souboru o hradech občas zmiňuje - podzemní šíje roztodivné, ale čas na nějaké pátrání již mu nezbýval a vycházel tedy opět jen z lidových zkazek. Aktuelní jsou jeho údaje o průzkumu na Zvíkově, ale hledat něco podobného v jeho encyklopedii je nad lidské síly. Jeho popis obranného systému pod Potštejnem je zcela poplatný romantismu. Za velkou čest jsem pokládal, že mne před pár desítkami let vzal do výzkumů jako eléva geograf profesor Jiří Král, velký nadšenec pro tajemné podzemí. Brzy jsem ale odpadl, protože jsem už o tematice něco věděl a jeho prameny pocházely také pouze z lidových zkazek. Pro mne jsou celoživotními poznatky ty z ciziny, kde jsem se naučil v podzemí chodby rozlišovat a u nás pak plánky a fota podchycené speleo akcemi s Kamilem Pokorným, Jaroslavem Hroudou a dalšími speleology. Takže na otázku jak a kde snad hledat, spíše zájemcům napovíme a ta tvrdá práce s odkrýváním, je pak už jen na nich.

Ve hradních, zámeckých a klášterních kaplích (Bítov, Stráž nad Nežárkou, Veveří, Zaječov) jsou vstupy do chodeb písemně doložené, ale bohužel dnes neověřitelné. Často jsou udávané chodby ze studní. Některé lze spatřit při běžné prohlídce. Jsou to ale portály ze sklepů, kterými se dala voda odebírat zkrácenou cestou nebo při ostřelování hradu (Frýdštejn, Děvín, Zvířetice, Náměšť, Jindřichův Hradec a další). To ale najdete až v další knize, až na ni najdeme sponzora.

Velmi pozoruhodné jsou únikové chodby z ložnic na královském hradu Točníku. Také je lze vidět, při běžné návštěvě. Nevedou však do podzemí, protože král Václav IV. trpěl klaustrofobií a do podzemní chodby by ho nikdo nedostal. Krkolomné žebříky které vedly z těchto chodeb do hradního příkopu ukazují, že se králi jevily spíše obavy z atentátu zevnitř. Dokonale to dokazují rekonstrukce, nalézající se v druhém díle Hradů od Dobroslavy Menclové. Zarážející až nepochopitelné je, že tak strategická záležitost jako je vodní zdroj, byla závislá na malém jezírku v předhradí a chodilo se pro ni po žebříku s vakem. Ani štolička z něj pod hrad nevedla. Stačilo suché období nebo tam vrhnout pár mršin a královský hrad by padl. Studna byla vyhloubena až mnohem později a jakékoliv pohádky o zdejších podzemních chodbách, lze tedy spolehlivě označit za nesmysly.

Samozřejmě, že kromě nějaké znalosti hradologie, architektury a historie, by si nadšenec, který chce jít v našich stopách, měl položit otázku kdo, kdy a za jakých okolností, by únikovou chodbu ať krátkou či dokonce dlouhou budoval, už vůbec nemluvě o fantazmatech, které právě obíhají v amatérské filmové podobě na internetu. Lesy, louky, pole, háje, potoky, rybníky, strmé skály. Záběry na ruku s drátem, který "badatele" vede nahoru, dolů, doleva, doprava, na podzemní křižovatky, a to v délce dvaceti kilometrů, které spojují kdeco s kdečím, včetně dřevozemitých hrádků. Takže, už nejen papír snese všechno.

Věrohodně je popsána chodba z hradu Bradlec, když tudy utekla posádka při dobývání hradu královským vojskem roku 1417. Vstup do chodby pod hradem byl úmyslně znepřístupněn, protože tam pátrali studenti gymnasia asi před sto dvaceti lety, kteří se dostali až za zával. Fáma, že Bradlec byl spojen s hradem Kumburkem tříkilometrovou chodbou, jakož i s tvrzí v Železnici je bezcenná. Zkuste určit, kudy a kam, byste ji vedli vy a pátrejte.

Odborné a náročné bylo čištění studny na hradě Zvířetice. Pár metrů od obrubně se nachází portál vedoucí do sklepů, kudy se dala voda odebírat, jak zmiňuji. Spustili jsme dolů kameru a našli portál další, který vypadá jako zazděný. Je zde zmiňována chodba ve směru k poplužnímu dvoru, ale na straně druhé mě není jasné, proč ho archeologové vůbec nezmiňují, když se dostali až na dno, kde se již sbíhají spodní prameny. Před hradem je volný prostor k zaměření georadarem. Chodba by musela podcházet hradní příkop, který však byl suchý. Prostě, kdo chce být maximálně seriozní, to nemá lehké.
Více, a foto, také zde: ZDE a ZDE

Dalším typem, kterým vás můžeme obohatit, je chodba vedoucí pod hrad Veveří. Byla objevena při budování parkoviště. Dnes je zde šachta se skružemi. Na dně se nalézá ve skále tesané ústí, které se po několika metrech lomí doleva. Co to bylo se neví, ale pod hrad to zcela určitě vede (několik metrů viditelně). Je zde ovšem po pás vody a neoprenový skafandr by byl nutný. Ostatně Kamilova fotka vám napovídá. Záhady hradu Veveří, patřící u nás k největším, se pokouším rozkrýt v nové knize, systémem neomamovat čtenáře gradacemi v textu, ale na každou otázku hned odpovědět. Bájemi, návštěvníky patřičně ochucují průvodci a starší literatura.



Zatopené ústí chodby jižně pod hradem Veveří | Foto - archiv: Kamil Pokorný
(Autorem všech fotografií, pokud není uvedeno jinak.)

Více o hradu Veveří jsme zpracovali na samotné stránce >> ZDE

---

Dvě zaslepené chodby na hradě v Kolíně

Když teď můžeme cestovat za hranice, s úžasem hledíme na zachovalé stavby starých hradů a celých gotických měst na zbylé části evropského kontinentu, zejména pak v lokalitách jihozápadních. Nad nepochopitelnou mánií našeho národa vše staré bořit, naříkal již historik a hradolog August Sedláček a jeho předchůdce František Heber v 19. století. Co započala šlechta opouštěním sídel již v 16. století, a razantně navršovali nenasytní sedláci jejich bořením na stavební materiál, aby postavili chlívky, to dokončovali zbohatlí přestavovatelé na obskurní módní styly. Bylo to probourávání bezpočtu oken, trojúhelníkový tympanon s řeckými sloupy u vchodu a zvonička nebo kaplička s hodinami. To musel mít každý. Někde to klidně postavili na románskou nebo gotickou věž.

Z nádherného kolínského města, které bylo již ve středověku udáváno za vzor pevnostní architektury, zbyla jediná bašta. Poznat, že tu byl též městský hrad, lze jen ze zbytku zazděné hradní brány. Je to stavebně nejstrašněji zlikvidovaná památka ve střední Evropě. Pivovar a další industrializační přestavby a stavby zasáhly svými kachlíky, trubkami, železnými konstrukcemi a betonem, i valnou část podzemí Zachovala se pouze jeho část, poznamenaná však také destrukcemi. V nejzazší místnosti renesančního sklepení se nalézá šachta. Z jejího dna vede chodba, kterou se lze dostat až do sklepů pivovaru. Přímo u paty štoly je též šíje, končící úmyslným závalem. Vlevo pak sestupuje schodiště do vytesané místnosti, na jejímž konci, je jímka na odtékající vodu. Napravo od ní, je část chodby zazděné cihlami. Dle archeologů to byla úniková chodba, táhnoucí se ke mlýnu k řece, která byla však přerušena odtěžením skály, při výstavbě železniční tratě.

Na vedutách Kolína je ještě v 19. století patrná vodní věž, spojená s hradbou podklenutým mostem. Starší prameny uvádějí, že Kolín neměl vody nedostatek a věž spíš byla zálohou pro případ požáru. Město za svou historii vyhořelo dvakrát. S existencí vodní věže, se však stále počítalo, protože byla ke konci 16. století přestavěna a mlýn byl kromě své původní funkce přizpůsoben, aby do ní v případě poklesu hladiny vodu vháněl. Tato věž beze stopy zmizela, když bylo započato se stavbou zmíněné tratě. Moderní bedekry ji pak už ani nezmiňují.

Poslední dvě rány výstavnému hradu zasadilo rozšiřování pivovaru, kdy byly bezskrupulozně zbořeny další původní budovy a posléze za socialismu, když byly zamalovány staré fresky a malby, aby neurážely budovatelské vnímání nové doby. Další bourání, betonáže a ponechání objektů svému osudu pak vše završilo.

V roce 2010 jsme při další návštěvě kolínského hradu našli na dvoře za obřími kontejnery a hromadou odpadků sestup do velkého, jakoby dávno zapomenutého sálu. Za ním se nalézá další, kde odpouchávající omítka odhalila klenební pas, který napovídal, že není pasem odlehčovacím, protože se pod ním nalézal masivní kamenný překlad. Inicioval jsem sondáž, za kterou se objevil prostor, se zcela zasypaným gotickým portálem. Po zaměření a vyhodnocení nálezu jsem dospěl k úvaze, že by to mohla být ona spojnice, vedoucí kdysi k jihovýchodní baště. Je zmiňována v počátečních renesančních přestavbách, aby pak zazdívkami její poloha zůstala na staletí skryta. Další poznatky pak může přinést jen další průzkum. Pocit uspokojení nám přineslo, že jsme k tomu svou špetkou do mlýna přispěli.



Horní chodba tesaná ve skále se závalem a částečnou zazdívkou pod hradem Kolín | Foto - archiv: Kamil Pokorný

---

Téměř kryptologický příběh, jsem se pokusil detailně rozkrýt v knize - Odkrytá tajemství podzemních chodeb v kapitole o Českém Dubu. V televizním šotu o podzemí staletí skrytém, byla natočena chodba a uvedena úvaha o odvodňovací štole a opatrně připuštěna možnost, že by to ale mohla být i chodba úniková. Historik Bohuslav Balbín uvádí v 17. století podzemní chodbu do tvrze Rabena, ale tato táhnoucí se k potoku, to být nemohla. Teprve později byla vlevo u úpatí schodiště nalezena skutečná zanesená šachta a štola, která odvodňovacím parametrům zcela odpovídá (viz foto). Zásluhu na odkrytí famosního podzemí má Tomáš Edel, ředitel Podještědského muzea, který by možná pročištění stále až po strop zanesené chodby i štoly, dal zelenou, zvláště, když se ví, kam vedly. Štola vedla ke hradbám a chodba k potoku Ještědka. Zásluha a popularita by pak byla zaručena.



Český Dub - Karel Pokorný v šachtě, za níž se táhla k hradbám púvodní odvodňovací štola | Foto - archiv: Kamil Pokorný



Český Dub - Pohled na ústí chodby s proraženým kanálkem, který měl vodu odvádět, když šachta se štolou již byla zanesena. | Foto - archiv: Kamil Pokorný

Pozoruhodný je labyrintek pod klášterem Zaječov. Jeho plánek je zanesen v oblastním archivu. Je z něho patrné, že se nejedná pouze o odvodňovací dílo. Bludné chodbičky by odtok musely jen komplikovat. Chodba z krypty je zazděná a jiná, vedená do přírody, zavalená. Do třetí lze vlézt, ale je v takovém stavu, že upozorňovat na její polohu si netroufám. Pokud ji někdo vypátrá a půjde do toho, je už to pak jeho věc.



Zaječov chodba pod klášterem | Foto: SURIKATA

Velmi zajímavý byl průzkum opevněného kostela a fary v Zaječí, archeology z Brna. Celý systém je jednoznačně obranný, byl rozsáhlý a vedou z něho tři zavalené chodby. Podrobně jej popisuji v další knize - Další odkrytá tajemství podzemních chodeb, která čeká na sponzora. Celá oblast spadala do akčního rádiusu nájezdníků, kteří několikrát napadli i nedaleký opevněný kostel v Kurdějově. Je možné, že by povolané instituce měly zájem o dobrovolné pročištění závalů.

Nejhůře se odkrývají chodby u zřícenin. Spady zdiva jsou mnohametrové. Šance může být zaměřování z opačné strany. Záznamy o chodbě z hradu Cimburka u Trnávky, pochází z roku 1912 a 1937 a to v odborném tisku. Chodba měla vést na rynek městečka Trnávka ke studni, s odbočkou k hostinci v bývalém panském pivovaru. Památkáři považují údaje za neověřitelné. Nám se nepodařilo najít nic, ale dnes jsou možné výzkumy s takovými přístroji, jaký nedávno použila jedna část naší skupiny na hradě Zvíkov, kde objevila zcela zapomenutou studnu. Tento přístroj ovšem stojí přes milion. A to nemluvím o tom, že by bylo třeba nejdříve rozklíčovat setrvalou otázku, jaký by byl účel poměrně dlouhé chodby, a zda by riziko přístupu pod jádro hradu nepřesahovalo tu účelnost. Ale kdo nic nedělá, sice nic nezkazí, ale také se nikam nedostane.



Zvíkov - georadarem (sdružení Agartha) zkoumáme podzemí hradu. Z pověstné chodby vzadu svítí baterka našeho kolegy. | Foto - archiv: Kamil Pokorný

Myší díra na Frýdštejně

Panu starostovi stejnojmenné obce patří všechny hvězdičky - pokud by se nějaké udělovaly. Zřícenině doslova vystřižené jako z pohádky, se dostalo záchrany u nás nevídané. Na staletí nepřístupnou obrannou věž, byly dokonce zbudovány schody, protože vstupy do nich bývaly až ve výši dvou pater. V rámci nevelkého vstupného, si lze libovolně dlouho vše prohlížet.

V tubusu studny se nachází portál k odběru vody, tak jak o nich píši. Pozoruhodná je úniková chodbička, tesaná ve skále, vedoucí sem ze skalního ochozu na pravo od věže. Lze si ji prohlédnout zevnitř i zvenku. Zcela jistě to není kanalizace nebo odvodňovačka, protože tu by bylo možno vést rovnou na skalní sráz. Podstatné však je, že před jejím vyústěním na skalní suk, se nalézá ještě vnější opevnění či ohrazení s pozdější vstupní bránou a splašky by sem zcela jistě nesváděli. Osobně se domnívám, že tato skulinka, uzpůsobená tak pro nenápadné vyslání posla je starší, než toto předsunuté opevnění.



Frýdštejn - skalní chodba | Foto: Karel Pokorný


Něco velmi podobného, naleznete ve sklepení přístupné zříceniny hradu Chlum u Mladé Boleslavi. Zde je ale možné, že se jednalo o odvodňovací štolu ze sklepa původní lednice. Zkuste ji prohrábnout. Chodbička je delší, ale lze ji přehlédnout, protože vstup do místnosti skrývala tenkrát stará velká plachta.

Retrozpráva z osmdesátých let 19. století.

Chtěl bych upozornit speleology a hledače tajných chodeb na německy psanou knihu A. Petera vydanou v Opavě roku 1867, píše Marek Dusil. Jsou to však údaje, o kterých se mluvilo jen mezi lidmi.

"Takže tajnou chodbou mají být spojeny chodby Reichenstejn (Rychleby) a Johannesberk (Jánský vrch v Javorníku). Friedeberk (Žulová) a Kaltenstein. Z Fulštejna do kostela ve vsi v podhradí. Hrad Scellenburk (Cvilín) byl napojen na ves Rossvald. Druhá chodba vedla až do Opavy! Z Opavy pak až na zámek Hradec. Bez směrování, jsou uvedeny chodby na hradech Vikštejn, Wakstad (Bílovec), Velký polom a Dobroslavice. V knize je to uvedeno na stránkách 101 - 103".

No je to o tom - lid praví, říká se, prý, traduje se a podobně. My dnes máme celé hodinové pořady teoretických fyziků o hvězdných tělesech vzdálených miliardy světelných let, váze lžičky jejich hmoty o hmotnosti Mont Blancu, svítivosti bilionu našeho slunce, velikosti která by sahala v naší soustavě až za planetku Pluto atd. atd. Jenže to nám tvrdí lidé s několika akadamickými tituly a vy se na konci těch pořadů dozvíte, že jsou to pouze teorie, zatím k ničemu. Těmi zkazkami o chodbách ale lidé žili, a ukazují jak je toto téma přitažlivé, byť velmi zpochybnitelné.

Pustil jsem na těchto stránkách některé informace, které se nalézají až v další naší knize, která dosud nevyšla. Nedělá se to, ale nemusím se toho vydání dožít.
Karel Pokorný