+3490 do 02/16
Hrady a podzemí
Zkoumáme staré hrady, zříceniny, pátráme po chodbách... Doplněno: 5.1.2016
Hradní poklady
Vlašim, Kopidlno, Český Šternberk, Bečov, Hrádek u Martina,
Nesporně ještě "profláknutější" témata než tajné chodby, jsou báje o pokladech. Neodepře si je až na skutečné vědce, téměř žádný autor. Zmíním pár těch, které byly skutečně nalezeny, navíc pak ještě za zajímavých okolností. Karel
Poklad z Vlašimi
Vlašim: Část sklepení s chodbou (modrá), odvodňovací štolou a původní dlažbou | Foto: Kamil Pokorný
U hradu - zámku ve Vlašimi, nalezneme oboje co se od hradu očekává. Únikovou chodbu i poklad. Jan Vostrovec stál při Stavovském povstání na špatné straně. Majetek mu byl zkonfiskován a on byl uvězněn na hradě Zbiroh. A to měl ještě štěstí, ze nepatřil mezi ty, kteří skončili na popravišti na Staroměstském náměstí. Jeho manželka nechala odvézt tři truhlice šperků a mincí do jejich domu v Praze, kde byly vhozeny do záchodové žumpy. Byly tam nejenom šperky rodinné, ale též poklad kostela ve Vlašimi a cennosti některých Vlašimských cechů. Doneslo se to však k císaři do Vídně a ten ihned vyslal komisi, aby byly truhly vyzvednuty. Komisař si ve své zprávě pak písemně stěžoval, "že při té práci té, mnoho smradu vystáti musil". Císař se moc nevytáhl, protože ho odměnil pouze třiceti stříbrnými tolary. Zlatý poklad šperků a mincí v hodnotě desetitisíců dukátů mu však vůbec nepáchl. Pravdou je, že při soupisu, musel vše městský ras nejdříve pečlivě omýt.
Nemalá záhada, vybízející k stálé reservovanosti, než autor někde něco prohlásí, je aké archivně zanesená zpráva o tom, že truhly zůstaly v žumpě skryty dva roky a donést se to mělo nikoliv k císaři, ale zastupujícímu knížeti Lichtensteinovi, který nařídil rychtářovi, aby pohodný ( zřízenec , který se staral o pošlé a zaběhlé psy) cennosti vyzvedl a pod dozorem vyčistil. Vše mělo obnášet čtyřicet tisíc stříbrných tolarů, což byla částka podstatně nižší, než oněch udávaných 150000 zlatých. Objasnit můžeme snad jedině tu nominální hodnotu peněz. Kdyby těch čtyřicet tisíc byly dukáty, což je pravděpodobnější, obnášelo by to tak zhruba 150000 stříbrňáků. Zda se tím ale zabýval zastupující kníže, nebo tedy sám císař již o dva roky dříve, již my nerozřešíme.
O celých sedmdesát let později, přijela - opět na udání, do Vlašimi komise, vyzvednout jiný poklad. Ten se měl rozdělit na tři díly. Tehdejší majitelce zámku, císaři a biskupovi Talmberkovi. Opatření byla vpravdě vojenská. Padací most byl zdvižen tři dny a nikdo nesměl ani dovnitř ani ven. Horníci z Kutné Hory pátrali v podzemí a oklepávali po centimetrech zdi. Skutečně našli zazděná dvířka, ale skrýš byla prázdná. Nejvíce to rozhodilo pana biskupa, který se dostal do ostrého sporu s hradním hejtmanem, protože chtěl celý hrad dát rozkotat. Už se holt viděl v oné kázané prostotě a chudobě být ještě bohatším.
Vlašim: Vyústění chodby směřující pod hrad, v místě bývalých hradeb | Foto: Kamil Pokorný
Kopidlno
Toto opevněné vodní sídlo bylo spojeno se jménem rytíře Jana Kopidlanského, který vypověděl válku Pražanům za to, že mu téměř bez soudu popravili bratra Jiřího, který při jakési hospodské rvačce zabil zemana Jana Cukra. Stalo se to v době konání trhů na Starém městě pražském roku 1506, kdy k vůli udržení pořádku platily obzvláště striktní zákony a nařízení. Na takovéto rozhodování však měšťanský stav neměl absolutně právo, protože to měl řešit soud šlechtický nebo královský. Tak Jan Kopidlanský vydal "odpovědní listinu", - tedy vypovězení války a začal Pražanům vypalovat jejich mimopražské majetky. Zabíjel a olupoval pražské kupce a řemeslníky, jakmile z Prahy "vytáhli paty". Nedařilo se tomu udělat přítrž, protože šlechta odbojnému rytíři nadržovala a sám král, i když jej označil za zemského škůdce, byl ve svém počínání dosti vlažný. Pražané vypravili proti Kopidlnu vojenskou výpravu, ale ta neuspěla a žoldnéři byli rádi, že se nakonec z toho tažení vůbec nějak dostali. Kopidlanský měl v té době na sto padesát ozbrojenců a soudí se, že okolní zemani a rytíři mu ještě nějaké dodali. Z popudu krále byla pak celá kauza urovnána smírčí cestou.
Kopidlno patří od konce druhé světové války státu a nyní je zde zahradnická škola. Vše se předělává a stará sklepení pokryl akrylový nástřik. Podzemní chodby, by v pověstech ani v realitě nikdo u vodní tvrze nehledal. Beze zbytku se však naplnilo to, co je u hradních sídel vedle chodeb předpokládáno a hledáno. V roce 1954, zde řemeslníci za dvojitou zdí objevili poklad velké historické a materielní ceny. Bylo k tomu přizváno několik oficiálních osobností z různých odborů. Nálezci, kteří byli samozřejmě bezpečností vyšetřováni, zda si něco neschovali na památku, stále při soupisu tvrdili, že toho opravdu bylo mnohem víc, ale že pokud si někdo z toho značnou část ukrojil, tak právě soudruzi z oficiálních míst. Tak to posléze bylo smeteno ze stolu a dnes již nelze dohledat, zda cennosti byly mladšího data nebo je zde naspořil sám odbojný loupeživý rytíř Kopidlanský.
Zbytky gotického sklepení vodního hradu Kopidlno a bortící se odvodňovací štola v zámeckém parku | Foto: Kamil Pokorný
Šternberk
Poklad na hradě Český Šternberk není tím pravým romantickým nálezem, ale pozoruhodný je. Babička pana Zdenka ze Šternberka, sbírala stříbrné flakony a miniatury většinou z 18. století. Za války je Němci za pročeské postoje vystěhovali ze zámku Jemniště. Narychlo se odváželo, co se dalo, na Šternberk, včetně bedny s miniaturami. Stěhováci bednu hodili do místnosti pod bytem kaplana. Když byl zámek znárodněn, uhlíři přivezli brikety a "staré harampádí" včetně bedny jimi zasypali. Otec žijícího pana Šternberka směl za socialismu dělat za 900 korun měsíčně na svém hradě průvodce. O bedně s cennostmi pod uhlím, neměl ani ponětí. Vše upadlo v zapomnění. Když se brikety rozpadly na mour, došlo k vyklizení. Vše, kromě dubové bedny shnilo a rozpadlo se. Dnes můžete část sbírky vidět v rámci prohlídky zámku.
Český Šternberk a podzemí | Fotoarchiv: Kamil Pokorný
Bečov
Druhým největším národním klenotem - po těch korunovačních, je Relikviář svatého Maura. Tak jako poklad na Českém Šternberku, nebyl objeven za svitu loučí v temném podzemí, ale byl cenností ztracenou a zapomenutou. Karel
V roce 1964 přišel na naše velvyslanectví ve Vídni pán, který doložil svou totožnost, otevřeně přiznal, že mu jde o kšeft, a je ochoten ukázat místo ukryté cennosti na našem území, pokud ji bude moci odkoupit. Nabídl 250 000 dolarů a řekl, že doufá v gentlemanskou dohodu.
Neřekl však o co jde a kde se to nalézá. Vzhledem k chronickému nedostatku valut, chtěla naše politická místa na dohodu přistoupit, když se jedná zřejmě o věc, kterou nikdo nepostrádá.
Historické a umělecké kruhy byly proti i když nevěděly, o co se jedná. Tajemný pan D. věděl, že každá informace kterou pustí, přispěje ke skládání mozaiky. Nemýlil se. Bylo mu naznačeno, že náš systém je poněkud byrokratický a že těch setkání a pohovorů bude víc. Byli zapojeni kriminalisté i rozvědka. Velmi cenné ba klíčové bylo sdělení, že artefakt nemá pro naše zřízení až takový význam, protože je náboženského typu a nalézá se tak sto kilometrů východně od Norimberku.
Byla to mravenčí práce, a pátrání bylo zaměřeno na známější artefakty, které pohltila tak jako statisíce dalších v Evropě, světová válka. Bylo vyhodnoceno, že na hradě Bečov, byl vystavován při různých příležitostech románský relikviář, který se poděl neznámo kam. Hrad před válkou patřil hraběcímu rodu Beauofort z větve Spontini. Ti se měli nějak zaplést s Němci a po válce odjížděli s velkým spěchem. Hrad byl tedy prohledán od sklepa po půdu také se spěchem, protože stranické špičky se na nabízené valuty jen třásly.
Relikviář byl nalezen v kapli téměř rozpadlý. Byl uložen jen do vlhké hlíny. V duchu doby, se pak rozpadal ještě šest let v trezoru státní banky. Řešily se kompetence. Dnes ho lze spatřit na zámku v Bečově, jako exponát a hluboce se sklonit před mistry, kteří ho před staletími stvořili, a před našimi současnými restaurátory, kteří tomu zázraku dali původní vzhled.
Bečov | Foto: Kamil Pokorný
Setrvalé tajemství Attilova hrobu
Věčná touha po žlutém kovu. Po tom, které jedinečná příroda vytvořila a ještě více po tom, které bylo zpracováno v úžasné umělecké předměty nebo mince. Co vše, bylo pro jeho získání podniknuto je často až neuvěřitelné a ne na darmo se o zlatu často hovořilo, jako o krvavém a prokletém. Slíbil jsem napsat jen o pokladech skutečně nalezených, ale tento příběh je pravdivý a plný mysticismu a je svědkem toho, že ze slepé touhy, je možno se i zbláznit. Československý občan ing. František Štěpán amatérský archeolog, psychotronik a esoterik, se nabudil nálezem knížecího hrobu, plného zlatých předmětů a šperků v blízkosti Piešťan na Slovensku. Někteří vědci označili hrob za starogermánský, jiní za místo odpočinku významného hunského válečníka. Karel
Hunský dobyvatel Attila zvaný Bič boží, se vydal v pátém století v době Stěhování národů směrem na západ a Evropa se před nespočetnými krutými hordami třásla. Sama mocná římská říše, si raději mír vykupovala hromadami zlata. Když Attila zemřel, měl být pohřben se všemi svými poklady na soutoku tří řek, z nichž jedna byla odkloněna, aby po obřadu byla vrácena do svého řečiště. Všichni aktéři obřadu a uložení ostatků, byli utraceni. Toto místo je již staletí marně hledáno po celé Evropě.
František Štěpán se domníval, že dík své mnohaleté práci ve výzkumném ústavu a zkušeností s virgulí, by mohl uspět tam, kde jiní staletí tápají. Vytipoval kopec Hrádek u Martina na Slovensku, kde se sbíhají tři říčky. Nastalo krátké období popularity a pak doživotního utrpení. Najal kopáče, těžkou techniku a začal hloubit boční štolu. Po deseti metrech narazil na hunské obětní kameny a po dalších deseti na kovové rakve. Nic už ho nemohlo zastavit. Nikoho však k nálezu nechtěl pustit a začalo se uvažovat o tom, že je to pouze v jeho vizích. Když štolu zaplavila voda, dal razit jinou, až se dostali do hloubky 36 metrů. I ta se zatopila. Po obtížném odčerpávání, razili dál až za 46 metrů. Od cíle pak dělilo kopáče pouhých šest metrů, jak Štěpánovi prý sdělila virgule. Klenba se ale celá zřítila. Začalo se mluvit o Attilově kletbě. Dělníci už nechtěli riskovat své životy také proto, že spontánně tvrdili, že je svazují jakési síly a oni začínají trpět velkými zdravotními problémy. Kromě toho ing. Štěpán vyčerpal prostředky své, otcovy i sponzorů. Když začal blouznit a vrhat se do štol sám jen s krumpáčem, byl umístěn do psychiatrické léčebny, kde strávil zbytek života. Před smrtí prý si už myslel, že Attila je on sám.
Konečná verze o Hrádku, kde byl po čase proveden průzkum je ta, že se zde jednalo o slovanské pohřebiště. Byl to však Štěpán, kdo vlastně nějaký průzkum vůbec začal, a kterému virgule cosi naznačovala..