+3490 do 02/16
Staré chodby
O čem se neví, nebo moc nepíše...
Karel Pokorný a foto Kamil Pokorný, doplněno 30.5.2017
Témata na této stránce:
Hradní studny, Hradní mlýny, Hradby bez obranných prvků, Čím se svítilo a topilo, Hygiena, Pasti a propadla, Alchymistické dílny, Jak se měřil čas, Edward Kelly, Kulinářství,
Objekty na této stránce:
Zvířetice, Zbiroh, Boskovice, Čestlice, Tuchoměřice, Moravský Krumlov, Chotěboř, Chamboard, Czocha, Haštalské nám. + VIDEO, Křepenice, E.Kelly, Lysice, Letohrádek Hvězda, Kamenice nad Lipou, Moravské Budějovice
V Čechách je asi 1600 hradů a zámků, na Moravě a Slezsku asi 900. Řadí se k nim velký počet tvrzí. Seznam Státní památkové péče uvádí zhruba 500 hradů nebo jejich zřícenin, 1200 zámků a 500 tvrzí, tedy zhruba 2200 těchto objektů. Kamil
Skuteční milovníci tajemna a záhad starých chodeb nikdy nepohrdnou tématy, jako tajné skryté vchody v nábytku, skrýše ve zdech hradu, propadla a jiné mechanismy v podzemních chodbách. Posviťme si na této stránce také na běžnější a dnes opomíjená hradní témata, např. potíže s vodou, čím se svítilo a čím se odměřoval čas. Karel
Hradní studny, potíže s vodou.
Při stavbě hradů se souběžně začala budovat cisterna nebo hloubit studna, což mohlo trvat roky. Někde stavebník počítal s tím, že u té cisterny zůstane. Překvapující je, že tak mocné královské hrady, jako ku příkladu Kašperk, Velhartice, Bezděz a další, studnu nikdy neměly.Téměř denně museli poddaní vodu dovážet a do cisteren dolévat. Přepadovými kanálky za dešťů voda odtékala. Jak se počítalo s případy obléhání, která trvala i měsíce nebo s extrémními suchy, není hradologům jasné. Kopané studny zpevňované bedněním se vymazaly jílem a obezdily kamenem. Ty tesané ve skále byly pracnější, ale byla to konečná podoba. Často je kladena otázka, jak to, že se vždy šlo najisto. Nešlo. Ku příkladu u Karlštejna se kutalo a kutalo, byly hloubeny boční sběrné štoly a nakonec bylo nutno dorazit až na úroveň okolní krajiny a vodu napouštět z potoka. Proutkaři zachycení na starých rytinách "dosáhli" když to vyšlo, tak do hloubky 15 metrů (pokud je z archiválií doloženo). Na Špilberku, Zvířeticích nebo Točníku (tam až v 16. století) to také bylo metodou „jednou se na tu vodu narazit musí“. Na Zbirohu se ale o spodní vodě vědělo, dík prastarým důlním štolám. Hluboké studny přecházely do šroubovitých obdélníkových či čtvercových profilů, aby nedošlo k sevření stěn.
Původní studna na Zvířeticích | Foto-archiv: Kamil Pokorný
Fantastické Zvířetice se zbytky zachovalého přízemí a suterénu. Vstupy do dalšího podzemí jsou zavalené. | Foto: Kamil Pokorný
Více, a foto, máme o Zvířeticích také: ZDE a ZDE
Obecně se ví, že vodovody měly již některé středověké hrady. Například královský Vyšehrad za Karla IV. měl cisterny, studnu i vodovod, který sváděl prameny až z Kavčích Hor. Ale vzpomeňme na římské aqadukty, jerusalémské štoly, dřevěná dubová potrubí nebo ta z keramiky ze začátku středověku.
Velké a hluboké studny mívaly velká bubnová kola, v kterých šlapali sloužící nebo kolem okraje tubusu dokola chodil mezek přivázaný k ratišti. Vytahované okovy pojaly až padesát litrů vody. Vytažení okovu z nejhlubší studny v Evropě na Zbirohu, trvalo deset minut. Jednou z největších atrakcí historického města Mělník, je perfektně zachovalá studna patřící k největším městským v Evropě. Byla majetkem města a za vodu museli platit měšťané i šlechta. Vede k ní podzemní chodba a lze ji navštívit přímo z turistického centra u náměstí.
Tajnosti hradu Zbiroh
Tento hrad má nejhlubší studnu v Evropě a to celých 163 metrů. Má šroubovitý tvar, aby nedošlo k sevření stěn. Hloubila se mnoho let, a sídlo hrad muselo vyjít s cisternami na dešťovou vodu. Po té, co byl na hrad zaveden vodovod, stala se studna odpadní jámou a vrchní kuchtík si dokonce dovolil, tam nechat vhodit půlku zahnívajícího jelena. Toto by si nikdo nikde jinde nedovolil, nakládat tak s náhradním vodním zdrojem, byť právě nepoužívaným. Ono to rčení - to se může stát jen u nás, je asi prastarého data... A opravdu se stalo to, že studny bylo opět zapotřebí. K vyčištění se nabídl zednický mistr, který si sám spletl konopné lano a stanovil honorář. Do studny se ale zřítil, a vdova dostala jen částku za dosud vykonanou práci. Také typické.
Za druhé světové války na Zbirohu tak, jako na jiných hradech, působila německá armáda a jednotky SS. Po válce celý komplex převzala armáda naše, a dochovaly se údaje, že do studny Němci cosi naházeli. Po vytěžení báňskými specialisty a ženisty se ukázalo, že ty předměty byly až nápadně nedůležité. Seznamy nemocných vojáků, kdo byl kdy povýšen, psací stroje, pár starých i nových zbraní. Zpravodajsky tedy naprosto nedůležité. Bylo však zjištěno, že je zde falešné dno. Pod ním se teprve mohly nalézat důležité dokumenty a věci nepodléhající zkáze, například drahé kovy.
Nikdo si však nedovolil dno rozebírat. Radar i když tenkrát asi ještě primitivní, odhalil jakési válce, které ukazovaly na rtuťové rozbušky. V roce 2005 se náš kolega za účelem zjištění plynů, stavu stěn tubusu a zmíněného falešného dna do studny spustil. Dle zákona schválnosti, několik dní před akcí pršelo a kamerou zjištěné suché dno, zaplnil několika metrový sloup vody. Studna je v pořádku, ale ani dnešní majitelé nedovolí zátku odstranit. Výbušniny, jak je známo, vydrží aktivní desetiletí, a při výbuchu by tubus působil jako hlaveň a část hradu by to mohlo smést.
Dalším tajemstvím, které zatím zůstane nerozkryto, je betonová zazdívka v jedné chodbě v podzemí. Je silná sedm metrů a žádný vrták jí nepronikl. Co tam může být, se můžeme jen domnívat, a popustit uzdu fantazii. Pokud Němci doufali, že se sem někdy vrátí, tak jinudy, ale žádný jiný možný vstup nebyl dosud nalezen. Pokud i za tuto stěnou byly nálože, smetlo by to hrad celý.
Posledním nedávným objevem bylo schodiště ze sálu, kde se konala školení a bujaré večírky. Pod schodištěm byla nalezena kobka se železnou maskou, jak ji známe z Dumasova románu - Muž se železnou maskou. Takové byly nasazovány vězni pro zostření trestu nebo znemožnění identity. Metalurgicky bylo zjištěno, že pocházela ze začátku 17. století a vyvozeno, že byla použita na některém členu direktoria, kteří vedli stavovské povstání a byli na Zbirohu vězněni. Střízlivější je fakt, že čtyři členové vedení, byli drženi v prvním patře budovy, jak svědčily jejich kresby a nápisy. Kromě toho, by si ani císař nedovolil věznit šlechtice v ledové kobce bez sanitárního zařízení, světla a jakéhokoliv větrání. Byla to hrůzná cela pro těžké zločince, kteří tu dlouho nepřežili.
Utajovaná byla i činnost naší armády s pokusy s radarem Ratan a dalšími, ale do toho se nebudu pouštět, a také je to historické období, mimo naši zájmovou činnost.
Studna s falešným dnem na Zbirohu je studnou u nás nejhlubší | Foto: Kamil Pokorný
Skrytá studna na Boskovicích
Také hrad Boskovice má svoji hladomornu, přehlubokou studnu a z ní vedoucí chodby až do sklepů ve městě. Ovšem pouze v ústním podání lidu, jak píše A.V. Šambera v roce 1836. Zřícenina je imposantní, a daří se přes trapně nízké dotace státu, úplnému rozpadu zabránit.
Ve studni se nalézá sloupec vody, jehož výška hladiny se mění. Při poklesu lze vidět portál, který ale neslouží k odběru vody ze sklepů, jak jsem o nich psal.
Je to sotva průlezná štolička, jejíž účel nebyl stoupající vodu odvádět. K tomu by postačil kanálek jaký archeologie odkryla na hradě Křivoklát. Zde byla vyhloubena cisterna již mimo areál hradu, která byla jakýmsi náhradním utajeným vodním zdrojem. Není však zatím jasné, jak by byl technicky tento náhradní zdroj potřeby využit. Na hradě se nalézají ještě další zahloubené prostory, připomínající obilnici, cisternu nebo dík kovové mříži hladomornu. Studenti zde o prázdninách provádí a mohou vám prakticky vykládat co chtějí nebo co jim napíší.
Boskovice - hradní studna s chodbičkou | Foto: Kamil Pokorný
Hradní mlýny.
Větrné mlýny jsou dodnes symboly v některých zemích. Již nemelou a jsou z nich luxusní sídla, malá muzea, rekreační objekty. U nás byly jak jinak, zničeny.
Na starých obrázcích některých hradů, jsou vidět také. Bylo snazší skladovat obilí než mouku, a chránit ji před škůdci a plísněmi. Velké hrady a pevnosti, měly i mlýny na střelný prach. Jeho samostatné sloučeniny nebyly výbušné.
Hradby bez obranných prvků.
Některé hrady měly zděná ohrazení bez střílen, podsebití nebo cimbuří a nebyla to tudíž předsunutá opevnění. Do těchto ohrad se naháněl dobytek z celého kraje, v případě většího nebezpečí. Našli tu i útočiště obyvatelé z okolí.
Největší ve střední Evropě, je Spišský hrad na Slovensku. Pokud se jednalo o dlouhodobější válečnou událost, byl skot poražen a maso nasoleno, protože jinak by bylo nutno dobytek krmit, napájet a mohl se ho také zmocnit nepřítel.
Vedle zámku Čestlice prochází pod místy bývalé gotické tvrze chodby z lomového kamene | Foto: Kamil Pokorný
Čím se svítilo a topilo
Na hradech se svítilo loučemi, zhotovenými z tvrdého dřeva, namáčeného v několika vrstvách do pryskyřic, nebo obalovaná do pláten nasátých smůlou. Někde musely stačit smolné třísky. Prskalo to a čadilo, ale svíce známé již z raného středověku byly velmi drahé. Vkládaly se do kruhových lustrů a vytahovaly ke stropu při hostinách. Jinak louče byly umísťovány do železných ok v důležitých spojovacích chodbách. Hradní literatura často uvádí, že hrad vyhořel. Někdy vlivem blesků, ale častěji dík požárům z neopatrnosti. Kromě tepla dávaly světlo i krby, které byly někdy tak velké, že v nich bylo možné stát a opékaly se v nich celé půlky volů nebo prasat. Topilo se v nich většinou bukovým dřívím, které však nestačilo dorůstat a muselo se dovážet ze stále větších vzdáleností. Přišly na řadu i borovice a smrky, ale ty jen zahučely. Tak se jimi tvrdé dřevo jen prokládalo.
V 16. století byla již instalována kamna, na kterých barevnými a plastickými kachly přibývalo zdobnosti. Topilo se z chodeb, aby panstvo nebylo obtěžováno. Kdo má dnes nějakou chalupu nebo stavení s až metrovými kamennými zdmi ví, že přijet na víkend a zatopit je neproduktivní, protože nejdřív do sebe natáhne teplo ten kámen a zdi ho vracely až když se zase jelo domů. Proto se na hradech i zámcích někde topilo nepřetržitě. Kožešiny na zdech neměly být jen ukázkou toho, že ten či onen junák skolil zubra či medvěda, ale byla to izolace, kterou později nahradilo dřevěné obložení a pak tapiserie. Dodnes můžeme na některých zříceninách spatřit stopy po teplovzdušných šachtách. V podzemí byla topeniště v kterých se rozpalovaly křemenné kameny a teplo rozvádělo do některých místností, hlavně ložnic. Přesto se spalo v kožešinách, ponožkách a pletených čepicích. V podzemí hradu ve Velkém Meziříčí k tomu byla určena keramická pec, kterou lze v rámci prohlídky vidět.
Pohádkový zámek Žleby - původní hrad dosud neodhalil všechna tajemství | Foto: Kamil Pokorný
V zámeckém parku ve Frýdku se nachází malá věžička s kuželovou stříškou.
Je to lednice, ve které se ukládalo maso. Kamil
Hygiena
Ačkoli v Praze jsou známy středověké Karlovy lázně, na opevněných sídlech, kde se často muselo nakládat s vodou jako strategickou životní surovinou, nebyla možnost ani chuť jí plýtvat na mytí...
Obyvatelé museli spoléhat jen na to, že občas zmoknou. Panstvo se odmočilo v kádích dvakrát do měsíce. Známé je dodnes pořekadlo - je tady smradu, jako v starém hradu. Není tím míněna zatuchlost těchto prostorů, která dnes vane ze starého nábytku, tkanin, trámů a podlah. Starší generace pamatuje, že ještě dlouho po druhé světové válce, se nikde moc nezmiňovaly lidské potřeby a tělesnosti vůbec. Vlivem náboženských pokryteckých dogmat, si lidé neodskakovali a zeptat se, kde je záchod, bylo na propadnutí se studem. Vždyť ještě já pamatuji na dotazy typu „kde máte onu místnost“ a psalo se decentně o místech, „kam i císař pán chodil pěšky“.
Hradologická literatura uvádí výklenky na konsolách zvaných krákorce. V jihozápadní Evropě byly záchody šachtové, umístěné v síle zdi. Na severu měly dokonce záchodové věže zvané Danskerky, spojené s hradem krytým můstkem. Nerušily svým odérem a hmyzem samotné hradní sídlo, ale lze předpokládat, že to při určité stravě nebo infekci, zbrojnoši prostě nestihli. Vzpomeňme starou píseň „hrách a kroupy to je hloupý a do toho fazole“.... Nejenom v chalupách v podhradí byly hlavní potravinou luštěniny, ovesné kaše, vařený ječmen, zelí, kapusta. Posádky na hradech pily řídké, kyselé a teplé pivo a v nízkých hradních místnostech, kde z bezpečnostních důvodů byla jen úzká okna a střílny, se nadmutí lidé tak říkajíc museli přímo "vznášet". Lze také započítat otevřené krby, které občas netáhly a fakta, že někdy setrvale nebylo vody nazbyt, a nebylo také zrovna "in" se mýt. V této době zřejmě vzniklo přísloví, že vzduch se dal krájet. Tak zvaný rytířský sál s vysokým stropem, byl jen jeden. V naší knize Nablýskaná krása v kuchyních našich prababiček, popisuji opulentní hostiny panstva, ale nenapsal jsem o rozprašování vonných esencí a pálení bylin a různých pryskyřic. To mělo ten těžký vzduch poněkud paralyzovat. Praktikovalo se to již od 14. století, ale známo to bylo již v antice.
Tajné zásuvky psacích stolů, šperkovnic a kabinetů. Tajná schodiště a komnaty důmyslně zbudované ve zdánlivě architektonicky nečitelných prostorách s umně skrytými vchody za dřevěným ostěním zdí či průchozími skříněmi. To vše lze spatřit ve starobylých stavbách. Ze všeho nejvíce, však odedávna jitří fantazii představa tajných chodeb, umožňujících nenápadný pohyb poslů, zásobování obležených pevností nebo spásný únik z již nepřítelem dobytého místa. Karel
(Text ze zadní strany obálky naší knihy Hrad a chodba tajná)
Tajná podzemní chodba nemá v tematice tajuplných námětů konkurenci. Mě však vždy vzrušovaly takové staré prostory i v nadzemí. Tam navíc nemusíte po pár metrech narazit na zával nebo ho dokonce zažít, právě když tam jste. Kromě účelu, ke kterému byly zbudovány, ale bylo možno šlápnout, ku příkladu na otočný schod. Natlouct si nebo něco zlámat ještě nebylo to nejhorší. Jezuité na svém zámku v Tuchoměřicích měli propadlo, kterým se mohli zbavovat nepohodlného návštěvníka. To není pověst. Po zrušení řádu císařem Josefem II. se přišlo na šachtu, na jejímž dně byly nalezeny kosterní pozůstatky. Odvážely se v noci v utajení, aby se nerozbouřily protikatolické nálady. Na jednom hradu - zámku v severním Polsku je v jedné ložnici pro hosty dokonce postel, která se mohla otočit a nocležníka vyklopit do šachty pod podlahou.
Pasti a propadla
Ve zmínce o chodbách se sníženými vstupy, ztěžujícími pronásledování prchajících obránců, jsem zmínil různé pasti a propadla, která to měla ještě ztížit a také případnému průniku pod hrad či pevnost, v případě objevení chodeb nebo i zradě. Nejvíce je to zmiňováno u hradů v Indii a orientu vůbec.
Romantikem jsem stále, ale poznáváním jsem chtěl to, o čem se píše, natáčí a výkladem průvodců na hradech prohlídky obohacují, pak už i vidět a "ohmatat" si. Podařilo se mě to až ve Španělsku, kam dík moha set leté okupaci Maury, sem tyto vlivy byly zaneseny. Na jednom z hradů kromě propadla samotného, byly i nákresy ze 17. století, které taková zařízení ukazovaly. Skluzavku a dokonce zařízení s výstižným a okřídleným pojmenováním - spadla klec - jsem také viděl na jednom hradě ve Francii. Omlouvám se, viděl jsem za život tisíce hradů, ale nefotografoval a na zákresy nebyl většinou čas, proto si mnohé názvy dávno nepamatuji. Nabízím však čtenářům nákresy rekonstrukcí, které jsem zachytil ve dvou knihách.
Archiv - kniha - nákres: Karel Pokorný
Dvojité zdi, (zámek ve Versailles ve Francii) schodiště nikam, podvalí, kde na vás mohlo něco spadnout. Falešná okna (hrad Perštejn), tajná točitá velmi úzká schodiště ( tvrz - zámek Horní Měcholupy, klášter v Moravském Krumlově). Těžko přístupné skryté pokladnice v metry širokých zdech (hrad Houska, kde je velkou zajímavostí, že ji památkáři po desítkách let odezdili a znovu zazdili!) průchozí skříně (hrad Červený kámen na Slovensku). Architektonicky neuvěřitelně zkonstruované průduchy určené k odposlouchávání, kterými prošel i šepot.
Moravský Krumlov, kde jsme na hlubší podzemí paní kastelánku upozornili my. Vlevo dole tajné schodiště ve vedlejším klášteře, které poklepy odhalil mladý zedník, nadšenec. | Foto: Kamil Pokorný
Svojí atmosféru mají nesporně různé skrýše a kabinety. Famosní je menší sál na zámku Chetoneux ve Francii. Je celý od podlahy až po strop vytáflovaný dřevěnými čtverci sklípkového typu. Po stlačení skrytého pera se objeví prostor, tak akorát pro karafu s jedem, jiný pro důležité listiny, další pro šperky. Takže nezvaný narušitel, by musel šátrat, mačkat, prostě to zkoušet. Jenomže. Je tam také jedno místo, kde se mohl škrábnout o nenápadný hrot. Nemusím zdůrazňovat, že byl prý otrávený. U nás lze v rámci prohlídky, vidět takovou skrýš za ostěním rytířského sálu na zámku Chotěboř.
Na zámku v Chotěboři předvádí skrýš za dřevěnou stěnou | Foto: Kamil Pokorný
Kabinety byly nejen zvláštní menší komnaty, ale také místa, kde se mohlo maximálně sedět. Dalo se odtud nerozpoznatelným otvorem sledovat, co se v místnosti děje, nebo odposlouchávat hovory. Někdy odtud vedl i východ. Pokud se nacházíte v místnosti s ubedněnými okny a cítíte, že někde z poza dřevěného ostění táhne, tak tam nějaký prostor určitě bude.
Mezi tajuplnosti, nezasahují zcela do našeho tématu, jsou tajné naslouchací průduchy a chodby. Je to lahůdka přičítaná tradičně jezuitům, ale tyto technologie měli zvládnuté již stavitelé ve starověku. Patřily mezi zázraky egyptských kněží a byla to "ucha" orientálních vládců. Snad každý návštěvník zámků a církevních staveb byl někde upozorněn, že v některých koutech, může slyšet i šeptaný hovor z opačné části rozlehlé místnosti (Krumlov). Byly na to uzpůsobeny některé chodby v síle zdí nebo zvláštní komůrky - viz odstavec kabinety.
Odtud pramenilo pořekadlo, " že i stěny mají uši". Také zakořeněné dogma o vševědoucnosti papežů, má kořeny v těchto možnostech, které bohatě využívala zvláště církev, ke svému ovládání všeho a všech, dík využití resonančních materiálů.
Zasvěcencům byla existence "mluvících" chodeb známa a zde někde má původ znaková řeč prstů a rtů. Posunky hluchoněmých, jsou známy jako kultura sama. Ti postižení, nevydávali jen nějaké skřeky, ale posunky jako komunikační prostředek, byly v Evropě podchyceny až v 16. století, když se staly pomůckou špionů, spiklenců i kriminálních živlů.
Filmaři si toho všeho užívají v bohaté míře, ale v jihozápadní Evropě na hradech a zámcích, nepoznamenaných všemožnými přestavbami, jsou místnosti, kde se dají mnohé rafinovanosti a udělátka spatřit. Stále fungují páky, které posunutím odjistily propadlo nebo uvolnily stavidlo. Vídáváme historické filmy, kde si technicky vybavený divák útrpně pomyslí, že ti scenaristé a režiséři už nevědí, co by. Připomeňme si ale středověké orloje a neuvěřitelné mechanické zázraky starého Řecka či vynálezy o tisíce let starší kultury Číny a Indie. Na fantastickém zámku Chamboard je přijímací salon s velkými obrazy a zrcadly o velikosti dveří. Jsou nastaveny tak, že odráží postavu, která stojí ve skutečnosti úplně jinde.
Mohlo to být něco pro pobavení hostů, ale průvodkyně vám sdělí, že to mělo chránit domácího pána před pokusem o jeho zavraždění. Na jednom zámku v severní Itálii (nemohu si vzpomenout na jméno) tam zrcadla ukazují celou chodbu, která tam vůbec není. On celý ten objekt je přímo předimensován různými vchody – nevchody, kvasi schodišti a místnostmi a vyznat se tu mohl jen zámecký pán a jeho nejbližší.
Knihovna skrývá na Haštalském náměstí v Praze vchod do podzemní alchymistické dílny | Foto: Kamil Pokorný
S lehkým pohnutím jsem psal o tajném vchodu do alchymistické dílny ve sklepení domu na Haštalském náměstí v Praze, o tom vedoucím z pracovny na hradě Bouzov a průchodu skříní na Červeném Kameni na Slovensku. Dík návštěvě na polském hradu Czocha, pořídil Kamil takových záběrů šest, všechny vedoucí z hradní knihovny. Jeden do sklepení s dalšími východy, druhý naopak na balkon nad nádvoří. Hradní pán se opravdu mohl nenadále zjevit na všemožných místech svého rozsáhlého sídla, nebo zmizet v případě ohrožení.
Bytelné panty udrží masivní široké police i s knihami, a zapadají do svých ložišť jako před sty léty. Gotický hrad s mohutnou válcovou věží byl jeden čas v držení Koruny české. Členité sklepy napovídají, že zde bude pravděpodobně skryto ještě nejedno tajemství.
Tajné průchody v knihovně hradu Czocha | Foto: Kamil Pokorný
Tajný východ na balkon hradu Czocha | Foto: Kamil Pokorný
Do podzemí polských hradů nahlédněte zde >> Polské hrady
Jak se měřil na gotických hradech čas
Prosté sluneční hodiny mělo každé opevněné sídlo. V severozápadní Evropě zase těch slunečných dní tolik nebylo. Ráno se dalo spolehnout na kohouta, večer na slepice, když šly spát. Přesýpací hodiny se nesměly zapomenout otáčet, z městeček v podhradí se daleko neslo troubení ponocného. Cestovatelé a arabští kupci vozili malé i větší vodní hodiny a v poledne stálo slunce přímo nad hlavami. Vchody do kaplí byly směrovány na východ a v určité době jejich okny paprsky na určitá místa dopadaly.
Na zprvu dosti primitivní plechové zvony, také určený člověk, trámem zavěšeným na laně, každé čtyři hodiny zabušil. Pokud se to vše stále zdá málo, tak to prostě nějak zvládali.
Alchymistické dílny
Zlatá éra alchymie v Čechách nastala v době panování Rudolfa II. Renesanční šlechtici zřizovali pro alchymisty dílny na Pražském hradě, na zámku v Třeboni, v Roudnici nad Labem, na hradě Lipnici ve věži Samson, na tvrzi v Mšeném, v Brozanech, v Hostinném... Kamil
Neodmyslitelné tajemno přinášely od doby renesance alchymistické dílny. Byly o tom napsány celé svazky. Mít takovou dílnu na svém zámku patřilo k dobrému tónu a representaci, ale zařídit ji a provozovat, stálo celé jmění. Nejeden šlechtic se na tom zruinoval.
Tyto dílny potřebovaly vodu, pece a pícky, otevřená ohniště. Valná část těchto dílen byla ve věžích. Muselo se počítat s tím, že občas něco bouchne nebo chytí a mocné zdivo věží to ustojí. Spatřit je lze na zámku v Budyni, pražském hradě, klášterech v Rakousku a Německu, největší v podzemí na hradě v sousedním Heidelberku a nejúžasnější u nás, teprve nedávno objevené a zasanované ve sklepení v Praze na Haštalském náměstí na Starém městě.
Vchody a přístupy do těchto dílen, byly všemožně utajované.
Alchymistická dílna na Haštalském náměstí v Praze
Haštalská ulice a Haštalské náměstí, po kterém Pražané a zejména místní obyvatelé kráčejí staletí, je pouhých pár minut od náměstí Staroměstského. Až do pětisetleté záplavy před deseti lety nikdo nevěděl, co se skrývá pod nenápadným domem s popisným číslem jedna. Odkryly to až práce při odstraňování bahna a nánosů, po oné povodni. Karel
Do ulice zde kdysi ústila lékárna, která měla vzadu sklad a z něho vchody na malý dvorek a do další místnosti ve vedlejším domě. V bahnem zaneseném skladu, byl za zpuchřelou policí objeven zazděný vstup na skryté schodiště vedoucí do podzemí. Následoval famosní objev století. Byla nalezena kulatá gotická studna, procházející sklepením až do přízemí domu, klenuté místnosti s dvěmi pecemi, zbytek malé huti na lití skla, pár kousků alchymistických nádob a skla a chodba míjící studnu a končící závalem. Směřovala pod Židovské město, ale také mohla vést k nedaleké Vltavě, kde bylo množství ohrad a mlýnů. Různý materiál tak bylo možno dopravit z loděk a vorů do alchymické dílny, tou nejkratší skrytou cestou.
Dům v Haštalské č.1 stál na samé hranici zvýšené náplavky - navážky, která byla na Starém Městě postupně vybudována proti každoročním záplavám. Tím se tehdejší přízemí a suterény domů staly sklepeními. Zdejší podzemí však je původní, ranně gotické. Dům patří obci, ale šikovný podnikatel si přízemí i podzemí pronajal a zřídil zde expozici se vším dobovým zařízením v tak věrné podobě, že s výrobou zlata a elixíru života lze jen začít. Ještě vědět jak. Provozovatel sháněl artefakty po celé Evropě a mnohé skleněné nádoby, nechal věrně i s patinou napodobit. Dílna je situována do 15. století a je srovnatelná s evropskými unikáty tohoto typu. Tu v německém Heidelburku lze za nekřesťanský peníz shlédnout, tak jako jiné další v Evropě. Ta v Haštalské ulici je komornější, ale je tam pohromadě vše a poněkud vyšší vstupné za ten zážitek stojí, protože nejde jen o samotnou mysteriozní atmosféru, ale o nahlédnutí do místa, uspořádaného s velkým vkusem a erudicí. Je možno ji navíc navštívit i s odborným výkladem. Tajný vstup do ní neobjevíte do poslední chvíle, než se část knihovny skrytým perem odklopí...
Původní police na knihy skrývala schodiště do alchymystické dílny! | Foto: Kamil Pokorný
Pec v podzemí Haštalského náměstí v Praze | Foto: Kamil Pokorný
Část alchymystických nádob je původní | Foto: Kamil Pokorný
Zděné valené klenby... co vše pamatují? | Foto: Kamil Pokorný
Spojovací chodba do další části komplexu | Foto: Kamil Pokorný
Další část propojení podzemního komplexu | Foto: Kamil Pokorný
Kované dveře pod schodiště, pohled ke vstupnímu schodišti | Foto: Kamil Pokorný
Tematiku tohoto úžasného nálezu deklasuje na pokleslé téma článek na internetu. Paní autorka uvádí, že se na objev přišlo propadem tajné podzemní chodby z křižovatky podzemních chodeb. Není to pravda. Dále píše, že chodba vedla až na pražský hrad do jeleního příkopu, a sám císař Rudolf II. sem tudy chodil. Vůbec nebere v potaz, že chodba by musela být budována v tekutých píscích pod Starým městem, bahnem Vltavy a tvrdou skalou na hradní vrch, kde měla prý pod hradem vyúsťovat. To znamená, že by vlastníci hradu dopustili, aby jim vedla chodba přímo pod opevnění. Už také vidíme, jak náš král a římský císař se spouští do strmého Jeleního příkopu a v předklonu pak slizskou a smrtelně nebezpečnou chodbou, se ubírá na táčky s alchymistou. Ostatně, i při té dnešní technice, nám do tunelů a stanic metra teče, když víc zaprší. V textu se také praví, že v pecích této dílny, se vyráběl elixír života. Jistě se zde konaly pokusy o jeho vyvinutí, ale ty se bohužel nezdařily dodnes.
Náš kolega natočil, namluvil a sestříhal do alchymistické dílny náhled:
Křepenický čaroděj a jeho alchymistické dílny
Měli jsme v 16. století člověka, o kterém se dodnes učí v dějepise, a patří mezi naše nejtajemnější osobnosti. Byl jím Jakub Krčín z Jelčan, který se narodil roku 1535 v Kolíně, a teprve jeho otec, byl králem Jagellonským povýšen do šlechtického stavu. Byli tedy šlechtou mladou a malou. Zemanský synek venkovského šlechtice Jakub, studoval na Vysokém učení technickém v Praze rybnikářství. To mu jeho otec umožnil, ale on studia nedokončil, protože dospěl k názoru, že už mu nemohou nic dát.
Již v jednadvaceti letech spravoval panství pana Trčky z Lípy, a posléze byl přijat do služeb mocných a bohatých Rožmberků. Začala jeho strmá kariéra. Po roce zastupování Krumlovského purkrabího se sám zde stal purkrabím. Ve třiceti letech byl již regentem všeho majetku Rožmberského rodu. Jeho genialita technická a ekonomická, udělala z Rožmberků ještě větší boháče než byli. Svými melioračními pracemi vydupal z jihočeských bažin obrovské výnosy, a jeho protipovodňová díla, by nás možná mohla poučit i dnes. Krčín vyhrál soutěž o budování akvaduktu na Pražský hrad a to nad předními italskými staviteli! K titulu po otci z Jelčan přibývaly další, ze Sedlčan, z Křepenic, z Obděnic. Co predikát (přídomek), to jedno panství či majetek.
Než ale přikročíme k druhé velmi záhadné části, zmiňme jeden z milníků jeho života. Přes značné příjmy, se za svobodna málem dostal do vězení dlužníků a vyřešil to sňatkem s vdovou starší o třicet let. Mluvilo se o ní jako o jedovaté popudlivé stařeně. Po druhé se oženil po její smrti a měl šest dcer. Že nemá dědice jména a majetku, nesl velmi těžce a začal s podivnou činností.
V době, kdy opevněná sídla venkovských šlechticů - tvrze, již ztratila své vojenské opodstatnění, staví Krčín na konci 16. století sídlo v Křepenicích, chráněné vodním opevněním. Již v projektu bylo počítáno s alchymickou dílnou, vlastní malou hutí na sklo a jinou na zpracování rud. Stěny místností byly pomalovány malbami s mystickými výjevy nebo záhadnými motivy, a některé jsou tam dodnes. Mluvilo se samozřejmě také o podzemní chodbě, ale ta by přicházela v úvahu jen ve směru jihozápadním, kde byla ves a nikoliv vodní plocha. Ani po opakovaných výzkumech jsme nic nenašli. O nějakém georadaru jsme tenkrát neměli ani tušení.
Krčín přestal vycházet, z komínů kterých bylo více než by stavba potřebovala, vycházely různobarevné dýmy a rovinatou planinou se linuly "puchy roztodivné", jak je psáno. Nikdo k němu nesměl, i jídlo si připravoval sám. O co mu šlo? O "zlatodějství" při jeho majetku a věku asi ne, i když měl velmi vyvinutý pud shromažďovací. Bylo tu ale na krku těch šest dcer. Byla tu možná ta druhá mystická touha alchymistů, elixír života! Být znovu mladým, zdravým nebo i nesmrtelným. Měl bohaté zkušenosti s pokusy na Krumlově, Třeboni i v alchymistických dílnách augustiniánského kláštera v Borovanech.
A nyní to netajemnější. Jakub Krčín si nechal zhotovit velice nákladný honosný náhrobek. Chybělo tam datum jeho úmrtí a není tam dodnes. Měsíc po jeho dokončení, zemřel ve věku 73 let. Ve dvacátém století bylo nutno pro ohrožení statiky kostela v Obděnicích hrobku otevřít. Údajný poklad tam nebyl. Nebyla tam ani chodba, která odtud měla vést. Co však vzbudilo vědeckou senzaci byla skutečnost, že tam nebyly ani žádné pozůstatky. Jeho rodina to přece ale musela vědět. Odpovědi, - ty romantické - jsou dvě. Krčína si odnesl tak jako doktora Fausta v Praze čert, nebo se elixír povedl a on chodí mezi námi a kroutí nad vším hlavou. Ale vážně. Musel k tomu být důvod a jedno prozradím. Nebyl jediným významným alchymistou, jejichž tělo se na místě pohřbení pak nikdy nenašlo. Byl mezi nimi, též například nám známý společník a učitel magistra Kellyho, doktor Dee.
Co nevíme o Edwardu Kellym
Obecně je o tomto zlatoději známo, že byl výraznou osobností rudolfinské doby, a dařilo se mu mnoho let tak říkajíc tahat za fusekli císaře Rudolfa i jeho komise. Vaz mu zlomil souboj, v kterém svého odpůrce zabil. Souboje byly přísně zakázány i v jiných monarchiích, protože hrozilo, že se panovníkům šlechta a důstojnický sbor v nich vybije. Dalším důvodem měly být dluhy a popuzení císaře, kterému stále oddaloval efektivní výrobu zlata. Byl uvězněn na Křivoklátě, ale uprchl klasickým způsobem po laně, spadl a přišel pak o nohu. Jinou verzí je, že do Čech již jako jednonohý přijel a užíval dřevěnou protézu. Při pádu do hradního příkopu si měl na třikrát zlomit nohu druhou. V dalším vězení spáchal sebevraždu jedem a soudí se, že mu ho na vlastní žádost přinesla při návštěvě manželka. Mezi další nezodpovězené otázky patří ta, že po jeho smrti bylo zjištěno, že ucho mu chybí pouze jedno.
Život tohoto dobrodruha by vydal na celovečerní film o dvou dílech nebo celý seriál. Jeho původní jméno mělo být Talbot, ale není známo, zda se jednalo o tutéž osobu. Kromě přesného data narození a dokonce i hodiny, zůstává mnohé z prvé půlky jeho života zahaleno tajemstvím. Horoskop mu vypracoval jeho učitel a společník doktor Dee. Magister Kelly měl svůj titul získat na slavné Ofordské universitě, ale tam o jeho studiu žádné záznamy nejsou. Přitom plynně ovládal latinu, další čtyři jazyky a nejtěžší jazyk světa welštinu. Dělal právního poradce, notáře a při této činnosti se měl dopustit falšování listin, za které byl potrestán uříznutím uší. K alchymii se zřejmě dostal až u doktora Dee, ale jejich hororovou náplní za kterou byl trest smrti upálením, bylo vyvolávání duchů, a to těch zlých a po hřbitovech.
Vědělo se to a prošlo jim to. Chránila je sama královna Alžběta. Jisté je, že oba byli agenty její tajné služby a sám Dee byl rezidentem pro východ, - tedy naši lokalitu.
Když už jim údajně hořela půda pod nohama, vydali se napříč Evropou do zemí, kde panoval mecenáš alchymie císař Rudolf II. Nežli se mu Kelly vetřel do přízně, působil na dvoře druhého nejmocnějšího muže mocnářství Viléma z Rožmberka, kterému až neskutečně pouštěl žilou. Čím ho omračoval se neví, ale tento velmož ho obdaroval tvrzí, vesnicemi a částkami, za které si mág kupoval další domy. Nepochybně s setkal s rožmberským regentem Krčínem z Jelčan, o kterém také píši. Ten ho jako schopný ekonom a také alchymista jistě brzy prokoukl, ale vrána vráně oči nevyklove. Mezi největší show, která Kelly měl předvést knížeti i císaři, byla transmutace olova ve zlato, přímo před jejich zraky. Byla u toho i taková esa jako Tadeáš Hájek z Hájku co by dozor, ale nic se neproláklo. Přitom šlo o krk.
Mezi četné nemovitosti, patřil Kellymu i dům na Karlově náměstí známý jako Faustův. Měl tam i svou laboratoř. Jeho pokusy pozornost nebudily, sám císař jich po Praze měl třicet sedm, ale nápadné bylo, že ho často nikdo neviděl odcházet nebo přicházet. Již jsem zmínil, že Praha byla dík podloží na podzemí chudá, ale nejfrekventovanější bylo to, pod Karlovým náměstím. Radnice, kde se uskutečnila první defenestrace, hluboké sklepy pod současnou Technikou, chrám sv. Ignáce, pokladnice Karla IV., který Vyšehradu a pražskému hradu asi nevěřil a Karlštejn dosud nestál, kousek dál hrádek sv. Václava, další kostely, Emauzský klášter a nakonec Faustův dům. Bylo to přičítáno jednomu z jeho mysterií - udělat se neviditelným. Šlo spíše o nějakou spojnici nebo chcete-li tajnou chodbu. Zcela zbytečně vybombardovaný Emauzský klášter už na konci války, měl podzemí zasahující do pár metrů vzdáleného kostela Na skalce, který je zase pouze pár metrů vzdálen od Faustova domu. Měl jsem možnost se tam podívat v době, kdy byl klášter asanován a dostal onu betonovou střechu, které pražáci říkali plachetnice. Ty prostory byly pak zality betonem, vzhledem k vibracím od projíždějících tramvají.
Pozoruhodná jsou dochovalá Kellyho díla z oblasti tehdejších znalostí chemie a fyziky.
Lysice a jeho atrakce
Na zámku v Lysicích vám ukáží 16 tajných vchodů a na konci prohlídky vás nechají vypočítávat, kde jste byli na ně upozorněni. Abychom byli ale také trochu střízliví. Opravdu nejsou v místnostech odhadnutelné, ale nejednalo se pouze o místa, kudy utéci před nájemným vrahem, nebo někoho skrytě někam vyslat. Interiér prostě neměl být narušen dveřmi a vedly tudy chodby - výstupy na terasy, do zahrad a intimních míst. Samozřejmě se tudy dalo přijít a odejít nepozorován. Zámek byl původně gotickou tvrzí, jeho podzemí je velmi zachovalé i se zaslepenými portály, které někam ven vedly.
Zámek Lysice a rozměrné sklepní chodby | Foto: Kamil Pokorný
Tajemství Plaňanské rychty
Není moc dochovaných písemností, jako je ta nalezená v městečku Plaňany na Kolínsku.V rychtě při opravě jedné místnosti, byly v okenním parapetu nalezeny pozoruhodné písemnosti z roku 1767. Dokladovaly s velkými podrobnostmi jak se žilo, pracovalo a hospodařilo. O tom se toho v podstatě dost ví. Nejpozoruhodnější jsou údaje o zdejších podzemních chodbách a cennostech, ukrytých v různých skrýších zejména v třicetileté válce. Pokud bychom ten záznam přeložili, byl by to jen jeden z mnoha údajů podezřelých třeba i z toho, že se začalo bájit mnohem dříve než v 19. století. Ta čeština promísená latinou je zajímavá sama o sobě a obsah natolik pozoruhodný, že stojí za to se s ním potrápit.
"Item z toho sklepa na východ k rynku pod kostel a děkanství vedly šíje kroužené, nízké z přehradami závornými vícero, kam za velké vojny švédské farář Tichý Daniel a kaplan Kamenický Jeremiáš kostelní nádoby a skvosty všechny před hrubou soldeskou ukryli a zazdili kamsi, začež za vyzrazení oba rejtary ubiti jsou. Ambrož Kudláček kostelník na právu útrpném zjevil, kde by poklady ony byly, aniž by místě samotném při ukrývání přítomen býval. I dal byl rytmistr rejtarský kopati a hrabati v rychtě, kol kostela, pod děkanstvím, v chalupě řečené Matouškově, item v domě pekaře Navary a jinde aniž by však pokladu nalezíno bylo. V rozezlení kostelníka koňmi jsou roztrhali. A poklad kostelní jenžto nadále zůstal v úkrytu samém, ač často po něm bylo po něm pátráno.
Item z té šíje podzemní jiný východ pod tvrz Plaňanskou na poledne jest a dále za Plaňany místy dnes sesutá šíje, kudy se za vojen ruských mnoho oficírů Francouzských za noci v Rychtě spánkem odpočívajících před vpádem rusů pod zem s kasou regimentářskou prchli jsou."
Místa zde udávaná neprošla od třicetileté války zásadními destrukcemi a stále se objevují nálezy, jak o nich píšeme v Lipůvce anebo nejnověji v Doubravníku. O těch neobjevených cennostech spekulovat nebudeme, abychom nesklouzli do levnějšího, byť oblíbeného tématu.
Záhadné chodby u letohrádku Hvězda v Praze
Podloží zdejší lokality leží celé na měkkých pískovcích a bezpočet jeskyní a puklin vzalo za své při budování všeho, co zde bylo od 16. století vytvořeno. Jak sám název zámečku prozrazuje, šlo o stavbu rekreačního typu, obklopenou velkou oborou. Základní kámen byl položen 28 června 1555 za přítomnosti arcivévody Ferdinanda I. a jeho dvořanů. Byl to pán velmi činorodý a celou svou suitu rozhodil tím, že tak jako on, museli všichni pánové odložit vyšperkované kabátce a chopit se lopat a krumpáčů při zahajování zemních prací. Stavba sama o sobě velmi neobvyklá byla zvýrazněna ještě tím, že vnitřní ohrada byla komponována v soudobém opevňovacím systému se střílnami, ačkoliv s žádným vojenským využitím se rozhodně nepočítalo. Nebylo Moravany využito ani v závěru Bělohorské bitvy, který právě zde probíhal, kdy byly u vnější zdi obklíčeni a do posledního muže vybiti.
V blízkosti zámku se nalézají dvě zděné chodby, jejichž význam není nikomu jasný. Kratší z nich je dlouhá dvanáct metrů a bývala prý delší. Druhá obnáší desítky metrů a měla být údajně spojnicí mezi zámkem a kuchyní. Původní mapa však dokazuje, že kuchyň byla umístěna úplně jinde. Koncepce tajné chodby by vypadala také jinak, - pokud by vůbec autor projektu považoval za nutné ji budovat. Návštěvník musí v chodbě počítat s nájezdy obřích komárů, kteří zde ve vlhku sídlí.
Chodba u letohrádku Hvězda s nejasným významem | Foto: Kamil Pokorný
Nejen pavučiny, ale i doslovný nálet hejna komárů, nebo čeho! | Foto: Kamil Pokorný
Rychle nafotit a ven od té havěti... (přední klenutí je totálně nebarevný) | Foto: Kamil Pokorný
Kamenice nad Lipou
Vícekrát přestavený gotický vodní hrad uprostřed stejnojmenného města. Celé jeho levé křídlo je podsklepeno v mnoha úrovních. Místy ze stěn vystupuje rostlá skála. Původní atmosféra, kterou pamatuji z doby, kdy zde byla před šedesáti lety dětská ozdravovna, je zcela setřena bílým nástřikem a expozicemi loutek a strašidýlek.
Pravé křídlo je prý zasypané, ale stará mapa zaznamenává bohaté podzemní prostory včetně jedné štoly, vedoucí ke kašně na nádvoří a další větší, směřující ze západní bašty směrem k městu. Kamenici jsme den před Velikonocemi 2011 navštívili. Sklepení pod pravým křídlem zasypané není, ale je nepřístupné, protože slouží archivářskému účelu. Dotyčná mapa visí v pokladně! O štole ústící v nárožní baště a vedoucí k městu nikdo nic neví a je popírána i její existence!!?
Kamenice nad Lipou - zrestaurované podzemí;
štola z bašty (vlevo nahoře) je zcela patrná | Foto: Kamil Pokorný
Starý plán se štolou z bašty (nahoře) | Foto: Kamil Pokorný
Moravské Budějovice
Pod zdejším zámkem, který vznikl po zbourání pěti gotických domů, se nachází veřejnosti zatím nepřístupné třípodlažní rozsáhlé a místy pospojované sklepení. Nedávno se vlivem tektonického tlaku provalila skála ve stěně jednoho z těch nejhlubších. Za ní se objevila další zcela neznámá část s chodbou tesanou ve skále. Ta je bohužel po několika metrech zavalená. V jiné části sklepů se naopak nachází u stropu vchod do jiného prostoru. I tam jsme vylezli, ale tyto prastaré a nevelké sklepy jsou dnes již v hmotě zámku nečitelné. O dva domy dál, ale stále ve stejném bloku, je kostel s vlastním podzemním systémem velikostí přesahujícím pouhou kryptu. Nic nenasvědčuje tomu, že by byl se zámkem nějak podzemím spojen. Je logické, že by církevní činitelé neměli o propojování s původními měšťanskými domy zájem. Když bylo na jejich místě budováno zámecké residenční sídlo, nebyl k tomu také zřejmě důvod, nebo o to ani panstvo nestálo.
Vzrušující pro nás bylo sdělení, že vchod do dalšího sklepení se nachází pod poklopem v místnosti vedoucí z bývalého mázhausu, a že pan kastelán ani pan starosta tam sami ještě nebyli, protože poklop je pod kobercem s hromadou beden plných archeologického materiálu a velkou starou kredencí! Když naši hostitelé viděli, jak nechápavě a rozrušeně "vibrujeme", pustili se s námi do odklízení. Toto sklepení je dvoupatrové, strmé, hluboké a staré. Nebylo tak zcela zapomenuté, o čemž svědčil nepořádek zanechaný řemeslníky někdy v šedesátých letech minulého století. Kotouče kabelů, nářadí, pytle ztvrdlého cementu a jiného materiálu, který byl v té době pro občany nedostatkový a nedostupný, zde byl jakousi socialistickou organizací ponechán jak bylo zvykem, osudu a vlhku. Zajímavá a nevysvětlitelná je chodbička, obíhající tubus studny. Snad zde kdysi bylo počítáno s proražením portálu, nebo to byl pomocný stavební ochoz.
Představitelé města, kteří patří k polistopadovým vzdělaným mladším nadšencům, plánují některé části podzemí propojit a zpřístupnit. Vznikl by tak atraktivní labyrint, který by jistě neměl o návštěvníky nouzi. Velkou otázkou prý je, zda by tak novodobým pospojováním nebyla narušena historická cena. Dle mého názoru by to bylo mnohem menší zlo, než nechat prostory chátrající, nebezpečné a pro lidi nedostupné, nemluvě o tom, že zbouráním gotických domů před třemi sty lety kvůli stavbě zámku už k zásahu došlo.
Moravské Budějovice - Starou kredencí maskovaný vstup do nejstarší části zámku | Fotoarchiv: Karel Pokorný
Kulinářství
Filmová a literární tvorba dopřává veřejnosti v bohaté míře informace o stolování, hostinách a skladbě bezpočtu chodů. V knize - Nablýskaná krása v kuchyních našich prababiček, týkající se krásných měděných forem na paštiky, piškoty atd. o tom píši podrobně, a je to doplněno desítkami famosních Kamilových fotek.
Starořímské Bakchánalie, kdy se při opulentních hostinách zacházalo až za hranice obžerství, kdy se hosté žďábrali v krku peříčky, aby se vyzvraceli a v přejídání pak pokračovali, se do ostatního evropského prostředí nepřenesly. O tom jak ale lidé zvládali žlučníkové koliky, pálení žáhy a ostatní důsledky hostin o mnoha chodech, se moc nepíše. Puškvorec, pelyněk a další byliny jsou známy od pradávna. Pokud pán začal u hostiny modrat zvyšujícím se tlakem, pustilo se mu žilou. Za své hovoří až neuvěřitelná sbírka klystýrů ze slonoviny, zlata a stříbra v sultánově paláci v Istambulu v Turecku.
V době stoleté války se v přejemnělé Francii jedlo již příborem a v nedaleké znepřátelené Anglii stále rukama. Přehnané je, že si šlechtici utírali mastné prsty do vousů, kožešinových plášťů a brokátoých vest.. Naprosté hygienické návyky postrádali jen barbarští nemytí, nečesaní a nestříhaní Vikingové ze severu Evropy. Ani v rané gotice rytíři neházeli za sebe sotva nakousnutá sousta psům a nešťourali se v zubech dýkami. Toho masa zase nebylo tak nadbytečně, a bývaly tam většinou také urozené dámy a kodexy rytířské cti a manýrů se ctily. Pravdou jsou móresy venkovských zemanů, jak je zachycují věrně filmy Čest a sláva, Markéta Lazarová, Údolí včel a další. Ti to ale také jen tak vedli doma, a když přišel host, bylo to hned jiné. Ve zmíněné knize Nablýskaná krása v kuchyních našich prababiček, si lze přečíst o kuchyni rožmberské a švamberské, nákupu na svatební hostinu pověstného pana Voka, kapitolu o barokních hostinách. Věřte, že většina lidí o tom vůbec nic neví.
Jenom tak na okraj. Renesanční velmož posnídal srnčí kýtu, něco paštik i z předchozích dnů, pár holoubat na různý způsob, kapra na modro, něco křepelek a zajedl to polévkou se žemlí. Poobědval špikovaného kance na smetaně, pár tuctů kvíčal a sluk, krocana na víně a stolování dokončil u třípatrového dortu. U večeře lehce pojedl něčeho od oběda, ochutnal skvělé uzeniny a sýry a dorazil se u mísy s kouřícím ovarem. Pak ho dopravili před půlnocí na lůžko. Pokud po některé paštice nezezelenal nebo mrtvičně nezrudnul z cholesteloru o kterém nikdo nic nevěděl, mohl se dožít až padesátky.
Renesance přinesla až pověstných 27 chodů, kde vedle všech pomyslitelných druhů mas byli i pečení pávi. Když už se nevědělo coby, přepůlilo se selátko a krocan a po vyplnění mandlemi, olivami a datlemi, obě půlky byly sešity a teprve pak pečeny. Krásný, ale až vřískavě uřvaný páv asi tolik soucitu nevzbudí, ale až odpudivé je to, že nedojedénmu panstvu nebylo zatěžko, cpát se tak vznešeným a rodičovskou péčí pověstným stvořením jako je labuť. Hotovou zvráceností, pak byly pozlacené koláče. Zlato jak je známo, se dá rozklepat až do plátků, které se dají natírat štětcem. Zlato tělem prochází bez potíží a beze změn a vtipy na jeho konečnou fázi se zde přímo nabízí.
Zelenina, kterou do té doby nikdo moc nemusel, začala být zajímavá až v době, kdy se nakládala do různých pikantních nálevů. Cizokrajné ovoce a koření bylo stále často nad zlato, - tam kde na to měli. V oblibě byly patrové dorty, medové koláčky, pudinky, krémy a spousta receptů se do Evropy dostala s pověstnými sladkostmi orientálními. Pilo se hlavně víno, často ředěné vodou, a pivo.
Co se týče těch chodů. Nikdo si nepřidával sám. Žádné takové vepřová s deseti, až by to padalo z talíře, nebo dokonce trčelo do výšky. Podobalo se to porcím, které známe z těch kuchařských mánií, které běží teď na každém televizním kanálu. Jakési masko, pak tři hrášky, brambůrek a onde kolečko mrkve. Lámaly se k tomu placky. Chléb míval podobu plochých cihliček, nazýval se okřín a pokládaly se na něj kousky masa, které poušťěly šťávy a tuk. On se nikdo ani do přídavků nedral, když věděl, kolik ho ještě čeká kol. Pokud přece jenom o přídavek stál, dal pokyn stolníkovi. Ten z pečení všech druhů pak odkrajoval. Ty hostiny také trvaly mnoho hodin, a bylo možno se mezi chody natáhnout na k tomu určená kanapátka, kde se mohli dosytosti vyříhat a vyškytat. Dodnes je možné, kuřecí stehýnko vzít do rukou. Kolem stolu obíhali kromě stolníků a sluhů, též nosiči ubrousků a mís s vodou na opláchnutí prstů a v rozích stolů visel ručník na otírání úst.
Na zvýšeném mezaninu hráli hudebníci a kolem stolu v pauzách poskakovali tpaslíci, lkali minesengři a šaškové a kouzelníci bavili panstvo svými triky.
Barokní a rokokové stolníctví se lišilo jen četností bohatýrských zdobení téměř všeho. Pudink už nebyl jen kopeček, ale měl tvar něčeho z říše fauny a flóry. Dorty ve tvarech japonských pavilonů, byly samozřejmostí. Nadívanému pávovi mistrně do jakési krusty připevnili zpět jeho světskou nádheru. Neobyčejné jsou paštikové formy všech myslitelných geometrických nebo architektonických tvarů jako pyramid, majáků a podobně.
Tyto všechny obskurnosti s laštovčími jazýčky a křepelčími vajíčky, vlastně odstartovaly explozi, v podobě Velké francouzské revoluce, kdy v zemi vládl hladomor. Však je známa věta, kdy ministr financí, řekl královně Antoinetě, která pořádala denně bály, že lid nemá ani chleba, měla ona odpovědět - a proč nejedí tedy koláče? V té době kolovaly po Francii velmi i graficky zdařilé pamflety. Velmi oblíbenou postavou byl biskup z Nantes, zvaný pětilaločný. Tolik mu až do téměř půl těla viselo podbradků. Vykládali a nakládali ho u tabulí, ke kterým byl neustále zván přímo z nosítek a musel sedět na dvou židlích. Známé byly jeho hlášky o bohatství ducha a střídmosti těla.
Měšťané se snažili ve všem napodobovat šlechtu. Jen to maso bylo tak jednou týdně, nejedlo se na stříbře, ale z cínového nádobí, které však bylo někdy mistrovsky zdobené a tvarované.
Samozřejmě byly rozdíly mezi ševcem nebo kovotepcem či kupcem a státním úředníkem a obchodníkem.
August Sedáček nazval pány z Hradce rodem bohatýrským a to nejen pro způsob jakým žili, ale jak pečovali o ty jež jim sloužili. Mezi četnými velkolepými slavnostmi, mělo své jméno takzvané "krmení chudých". To se konalo na Zelený čtvrtek a dosud je vidět okno, kterým se na zámku v Jindřichově Hradci o tomto svátku podávala maštěná kaše slazená medem a sypaná mákem, chléb a denár na hotovosti. Později bylo jídlo pestřejší, ale peníze se už nedávaly. Roku 1694 se sešlo přes devět tisíc žádostí o toto pohoštění a roku 1702 byl jeden člověk u toho okénka ušlapán a jeden "hrubě na zdraví poškozen". Na tyto akce byli svoláváni konšelé, rychtáři, baštýři i písaři, aby se to vůbec nějak dalo zvládnout a někdo nešel na úkor druhých dvakrát. To se již kromě kaše a žitného chleba dávala i žemle a vařená ryba, žejdlík piva nebo "břečka" - teplé, řídké, slazené pivo. (Myslím, že se teď mnohým pivařům neudělalo dobře). Zní to obhrouble a pohrdavě, ale opravdu se to krmením chudých nazývalo. Dřív než vypuklo, připomínal zámek válečný stav. Všechny brány včetně městských bylu uzavřeny a rozestaveny hlídky. Otevřeny byly jen branky pro pěší. Přesto se do areálu dostalo mnoho lidí přes dvorky a zahrady. Rozruch, tlačení, předbíhání a křik byl nepopsatelný. Někteří chudáci si nakoupili džbány a hrnce, které se v tom mumraji rozbily, takže ještě tratili. Vřava prý byla taková, že někomu to dávali vše dohromady, vše do jedné nádoby včetně toho piva. Někdo to dostal do klobouku nebo jen do dlaní. Smutný ne - li typický je fakt, že mnoho potravin hlavně mouky, bylo rozkradeno dříve, než se tato dostala od mlynáře k pekaři.
O dalších tajnostech, zajímavostech a tématech, o kterých se běžně nepíše, nebo se již neznají podstatné souvislosti, účel a mnohdy ani smysl, připravujeme bonusovou část DVD krom množství fotografií a popisů starých chodeb a sklepení. Až bude DVD k mání, objeví se jeho nabídka v hlavním MENU.