Staré chodby

Karel Pokorný:
Naše zážitky z průzkumů chodeb
(co jsem do našich knih dosud nenapsal)

Tento článek vzniknul v červenci 2015

Kenillworth, Moravský Šternberk, Quéribus, Gaillard, Římské podzemí,
Tovačov, Castel del Rei, Krásný dvůr

Nikdy jsem moc nebyl na stařecká moudra. Teď, když jsem se do toho věku sám dostal, s tím nebudu také začínat. Proč ale neupozornit na tristní situace, které můžou nastat a lze se jim vyhnout. I zde zopakuji, co uvádím všude. Nikdy nechoďte do podzemí sami a koukejte kam šlapete.

Spisovatel Walter Scott, umístil svůj historický příběh na hrad Kenillworth a tak se ten román také jmenuje. Hrdinku pak nechá sejít ze světa v poslední kapitole, kde se úkladným propadlem zřítí do sklepení nejvyšší věže. Při jednom z putování po Britanii, se nám náhle u cesty objevila cedulka Kenillworth a na louce o kus dál, imposantní zříceniny velkého vodního hradu. Ihned jsme se tam vydali. Útočištná věž skýtající poslední bod obrany, byla spojena s palácem můstkem, který se dal v nebezpečí strhnout. Schodiště v paláci bylo schůdné, můstek pevný, ale nikdy by mne nenapadlo, že ve staré dobré Anglii nebude žádná cedulka upozorňující na to, že prkna na plošině ve věži, jsou již zpuchřelá. Dvě se pode mnou probořila a já jsem si málem zopakoval onen fiktivní příběh mladé šlechtičny.



Hrad Kenillworth, Anglie | archiv: Karel Pokorný


Velmi milá a ochotná paní kastelánka nás pustila na hradě Moravský Šternberk do sklepení s tím, že tam nic není. Ale říkejte nám to. Na konci strmých schodů je ve skále ražený sklep s třemi bočními kójemi. Napravo pak vstup do precisně vykutané chodby, odpovídající všemi parametry chodbě únikové. Doslova jsem vykřikl - je tady! Po několika metrech však končí skalní čelbou. Ale opět. Před ní se nachází puklina, která je ústím do dalšího patra sklepů o čtyři metry níže. Upozornil nás na ni zapomenutý tlustý kabel. Lze se tam spustit a projít tunelem zpevněným barokními cihlovými pasy. Na konci je místnost ve skále a otvorem sem proniká denní světlo. Zvenku nad jezírkem, lze ten otvor spatřit. Dík novodobým devastujícím přestavbám již nelze vydedukovat nic z původního účelu nebo záměru, ale dál to nikam nevede. Mezi další pozoruhodnost, lze zařadit objev v podzemí mohutného kláštera, který s hradem bezprostředně sousedí. Byl vícekrát v minulosti vydrancován. Nepochybujeme, že byl podzemím spojen s hradem, jako jedinou možností záchrany. Mladý nadšenec zedník, který zde pracoval na asanaci, poklepy odhalil stovky let skryté tajné schodiště, které do podzemí vedlo z útrob kláštera.

A ještě jednou o tom kam šlapete. Naprosto fascinující je hrad Quéribus ve Francii. Doslova orlí hnízdo. Má největší donjon (obytná opevněná věž), jaký jsem kdy kde spatřil. V přízemí osvětleném pouze gotickými okénky vysoko nad zemí, doporučuji se rozkoukat. U stěny naproti vchodu je naprosto nechráněné strmé schodiště do podzemí. Přistoupit k němu zprava, znamená pád na schodiště a zlomeniny. Tenkrát, jsem v návalech nadšení nedodržoval zásady nechodit sám nebo někoho předem o svých aktivitách informovat. Neměl jsem ani světlo. Do nitra skály klesá chodba a je v perfektním stavu. Po pravé straně jsou úzké vysoké střílny, tak jak je známe z Normanských hradů a malá okénka, která světlo propouštějí. Byl jsem přesvědčen, že je to chodba úniková. Byla to však střelecká galerie, kterou se dala ostřelovat cesta vedoucí k hradu z levé strany. Měl zde být i otvor, kterým se dalo po laně spustit, jak jsem se později dozvěděl. Není však zvláště beze světla patrný.



Střílny a větrací okénka v obranné chodbě uprostřed obrázku | archiv: Karel Pokorný


Žádná velká dramata při mém bádání, mě zatím nepotkala. Nebyl jsem zavalen, protože do plazivek nelezu. Nic mě nespadlo na hlavu, ačkoliv balvany na začátku hořovické chodby přesně tvarově ukazují odkud se utrhly. V labyrintu na pražském Proseku, jsou to pak celé bloky. Je to také o pravidlu - nebýt ve špatnou dobu na špatném místě. I tak se lze dostat svou nezodpovědností do potíží.

O hradu Gaillard píši podrobně vzhledem k jeho nedůstojnému dobytí záchodovou šachtou. Historici uvádí, že dobývání tohoto hradu patří mezi nejdramatičtější a největší. Obrovský donjon není zanesen spadaným kamením a v boku již skalnatého podloží je vidět jakýsi vchod. No co jiného, než vstup do chodby že, řekl jsem si a polo na bobku a zpola na zadku jsem tam sjel. Byla to jen jeskyňka uzpůsobená na sklípek. Jenomže zpátky to už nešlo. Svah se drolil a ujížděl. Volal jsem a zanedlouho přišla skupinka různorodých turistů. Italové gestikulovali a chtěli volat záchranáře. Účastníci naší skupiny mě navigovali, kde je jaký kořen a větev, abych se přitahoval a šplhal. Čtyři angličané se spojili za ruce a nakonec mne vytáhli. Dva Francouzi či Belgičané mě řekli, že jsem imbecil.


Jak (ne)propadnout panice

Propadnout panice v podzemí v okamžiku, když zjistíte, že jste zabloudili je velmi snadné. Začnou se vybavovat katastrofické scénáře. Římské podzemí je neskutečné. Po každé přírodní či válečné katastrofě, se vše zbouralo a na vzniklé plošině postavilo město nové. Sklepení a obytné plochy přízemí zůstaly a tak je tam těch pater šest. Téměř každý den jsou objevovány další neznámé prostory. Něco jiného jsou pověstné římské katakomby (tedy pohřebiště podzemní).
Nalézají se na okraji města, dohromady mají třicet kilometrů a v době mé návštěvy před skoro padesáti lety, dosud nebyla nalezena spojnice, takže to byly dva samostatné celky. Mají několik pater a význam neměly pouze sakrální, protože v setrvalých válečných dobách, se zde skrývalo obyvatelstvo. Lze je navštívit v rámci turistiky. Každý ve skupince dostane lístek s číslem, který pak musí odevzdat. Z časových důvodů, jsem si zaplatil průvodce jen pro sebe. Skupinky provází mniši s jazykovým vybavením. Toto byl nějaký brigádník a táhlo z něj pití. Je to tak husté bludiště chodeb, chodbiček, místností a schodišť, že po pár minutách ztratíte veškerou orientaci. Můj průvodce mne zavedl pěkně daleko a nevím, zda to pro zpestření hrál, že jaksi občas neví, kde jsme. Pak se náhle ztratil. Jako duch. Mně půjčili jen jakousi skomírající baterčičku, ale stejně, k čemu by mi byla. Podusil mne asi pět minut, ale ty byly zatraceně dlouhé. Pak přišel ze zadu s hlasitým skůzi, skůzi siňóre a tvářil se zkroušeně. Dodnes nevím, zda chtěl nějaký obolus za to, že mě "zachránil" nebo to měla být legrácka.

Zásada. Pokud se ztratíte v podzemí, zůstaňte na místě. Jste - li natolik rozumní, že někdo ví kam jste šli, najdou vás profíci nebo pes. Je - li vás víc, nedělte se. Pokud vám to nedá, jeden ať vždy zůstane na stejném místě a také nasaďte úsporný světelný režim = svítí jen jedno světlo, ostatní je zhasnou.

I malá dobrodružství lze zařadit mezi větší zážitky. Na jedné ze spanilých jízd naší silné trojky - Jaroslav Hrouda, akce brilantně organizující, Kamil Pokorný, který svou fotodokumentací vybudoval archiv nemající u nás obdoby a já, kdo to vše zpracovává publicisticky, jsme navštívili podzemí hradu v Tovačově.
Největší škodou je, když něco co vydrželo staletí zničí lidská tupost. V místě bývalého hradního příkopu stojí ve vnější zdi věž, kde jsme při minulé návštěvě viděli v hloubce tří metrů vyústění chodby směřující pod hrad. Nadšenci ji spolu s archeology vyčistili a materiál skládali před věž. Sutiny bylo možno odebrat třemi způsoby. Jakýsi blb se rozhodl pro čtvrtý. Po pokácení několika starých stromů nasměroval do příkopu dva nákladní vozy. Historická chodba se pod nimi propadla. Kam vedla už se asi nedozvíme. Pod hradem samotným jsou další rozsáhlé prostory, o čemž svědčí na nádvoří větráky a mírné náznaky propadů. Nikdo už ale k nim nezná přístupy z podzemí.
V zápalu společné vášně jsme ztratili přehled o času, který v podzemí plyne jinak. Když jsme z něho vyšli, byla již tma a celý areál včetně parku byl uzamčen. Volat strážníky, by byla asi poslední možnost, tak jsme zkusili to, co asi nelze zrovna doporučovat. Hledali jsme v naprosté tmě cestu ven, jen ve svitu baterek. Polovina areálu je obklopena neprostupnou zelení. Pocit, že se někde zřítíme z hradby nebo uvízneme v trní ve svahu, byl dost nepříjemný. J. Hrouda, bývalý profesionální voják elitní jednotky vyrazil a záhy nám zmizel. S Kamilem jsme pak hledali stezku, kterou nám mobilem nastínil a našli ji. Z hradby jsme museli sešplhat a bylo jasné, že zpátky už to nepůjde. Mezi dvorky a zahradami, kde všude měli nějakého vytočeného vlčáka jsme museli jedině vpřed. Na štěstí, nás od nich dělily ploty a vyšli jsme přímo na liduprázdné náměstí. Nevím jak by se člověk měl zachovat, kdyby byl sám a nebyla tu ta možnost, pomoci se dovolat mobilem, které dřív neměl každý.



Bašta s propadlou chodbou | foto: Kamil Pokorný



Tovačov - část nečitelného podzemí | foto: Kamil Pokorný


Výraz - tajná chodba, byl pro mne vždy vzrušující. Ta ale buď existuje nebo ne a je průchozí nebo zavalena. Význam pojmu bludiště či labyrint je umocněním tohoto pojmu. Silnější než pocit, že někam spadnete nebo něco spadne na vás, je vědomí, že zabloudíte a nenajdete cestu ven. Poprvé jsem si to uvědomil v bludišti pod kostelem, na ostrově Gozo na Maltě. Význam tohoto podzemí byl jednoznačný. Uniknout v případně ohrožení, bez možnosti snadného pronásledování. Malta byla po staletí cílem agresorů všech druhů.
Chrám byl zničen zemětřesením, ale podzemí se zachovalo. Poničené klenby chodeb byly sneseny do výše jednoho metru a celý ten prostor nepříliš rozsáhlého bludiště, je tedy přehledný a stal se turistickou atrakcí. Přesto se mi stalo, že jsem se z něho nemohl vymotat. Tak rafinovaně bylo zkonstruováno. Nic mne neohrožovalo kromě vědomí, že mě ujede poslední loď toho dne. Pak přišla skupinka skautů, kteří si to tam s výskotem užívali. Spojeným úsilím mne pak vyvedli. Uvědomil jsem si v tomto bludišti, zaklenutém jen do výše tak 170 cm, jak snadné by bylo zpanikařit, a jaké to muselo být v bludištích mnohonásobně větších.


Dobrodružstvím spíše psychického rázu byla návštěva zříceniny hradu Castel del Rei na Mallorce. Završím tím příběhy o tom, co se mě kde stalo nebo stát mohlo. Tyto zážitky nejsou řetězcem různých událostí, protože jsou mezi nimi časové prodlevy. Zde mě však konečně došlo, že nelze do akcí chodit sám.
O tom, že tematika tajných chodeb je přitažlivá všude, vás přesvědčí průvodci na hradě v Palmě, hlavním městě Mallorky. Hradní kopec prý je jimi doslova protkán, jako ten v Alhambře.
Když jsem se ale zeptal na podrobnosti, bylo mě řečeno, že vstupy jsou neznámé. O těch chodbách nepochybuji, ale ono je vždy nejsnazší něco zazdít. Pak se na to zapomene, kde. Když průvodkyně viděla mé zklamání, řekla mi o tajné stezce z hradu Castel del Rei na severozápadním pobřeží ostrova, a že tam jede autobus přímo z náměstí. Koupil jsem si baterku a jel.
Bývalý královský hrad je soukromým majetkem, a tabulky vás na to upozorní s dodatkem, že vstup je nebezpečný a tudíž zakázán. Místní to respektují a také je to nezajímá, nebo už tam byli. My Češi jsme ale na zákazy jako dělaní, a také bych se nikam nedostal. Hrad ničí zub času, vandalové zde neexistují. Je mohutný, rozsáhlý a stojí za návštěvu. Dnes jej lze po nahlášení na radnici dole ve městě, na vlastní nebezpečí navštívit. Ze sklepení vedou schody, na které navazuje stezka se schody nízkými a širokými, směřujícími mezi rozeklanými skalami k moři. Asi tudy chodili na ryby, řeknete si. Z omylu vás ale vyvede prudký spád přímo k hladině a informace, že to byla úniková cesta, kde býval trvale zakotven člun. V poslední čtvrtině cesty již schody nebyly nebo se rozpadly. Jsou zde ale patrné stopy po kovaných skobách, kterými zřejmě procházelo lano. Jsme na horkém jihu, ale u moře není o nějakou spršku a mlhu nouze. Při cestě spět jsem zjistil, jak to začalo klouzat a ani tenisky s dosud neobroušenou podrážkou to nezvládaly. Musel jsem se zout. Nohy jsem pak měl až do krve. Pěkně jsem se propotil. Ne tou námahou, ale vědomím, že vůbec nikdo neví, že tu jsem. Dopadlo to dobře, ale trvalo dlouho, než jsem to začal vnímat jako příjemný zážitek a poznatek.

Zámek Krásný Dvůr, stojící na místě gotické tvrze, nese přízvisko "jeden z nejhezčích českých zámků". Od paní kastelánky jsme se dozvěděli, že celý areál je plný sklepů a chodeb, v naprosté většině dnes zazděných. K jakékoliv činnosti, bychom prý potřebovali roj razítek ředitelských, okresních, krajských, ministerských a možná bychom museli i zajet do Bruselu. V lesním areálu se ale nalézá tzv. poustevníkova rokle, ve které měl jakýsi zbožný muž kamenné stavení, z kterého chodil podzemní chodbou do dřevěného kostelíka na kopci se modlit. Kromě toho kostelíka tam vše je, ale záhadou zůstává o co tady šlo. Chodba je dělána shora, obezděna kamenem, dosti dlouhá a pracná a nepřichází v úvahu, že by ji zanícený muž dělal sám a také proč. Druhou verzí je, že to bylo dílo romantismu. Nejdobrodružnější je pak verze, že v umělé sluji byla penězokazecká dílna, kde bylo vše potřebné. Voda v potoce, krb s ohništěm, maskování a ta úniková chodba ústící v pustém lese. Je to tak asi na té úrovni poustevníkových podzemních procházek, ale romantické to je. Až na několik propadů které lze přelézt, je možno chodbou projít a úsudek si udělat sám. Je to mimo rámec našeho zaměření, ale při chronickém nedostatku "tajných" chodeb u nás, je možno si alespoň představit, jak se také některé podzemní chodby dělaly.



Kamenná chodba nedaleko zámku Krásný Dvůr | foto: Kamil Pokorný



Karel Pokorný vystupuje z kamenné chodby v lese | foto: Kamil Pokorný

---

Karel Pokorný - Epilog

Nadšení nepominulo, ale poznatky shromažďované pracně tolik let ba desetiletí, došly. S každým novým příspěvkem, ale přispěcháme.
Pokud bych měl za sebe vyjmenovat největší záhady, které se nezařazují do míst zanesených pískem nebo vegetací džungle, jmenoval bych záhadu zlaté jámy na Dubovém ostrově, tajemství roslinské kaple ve Skotsku, mysteria zámku Kryštofor v Polsku a nerozkryté otázky na hradě Veveří na Moravě.
Karel

---

Ale my pátráme dál a k novým objevům můžeme přijít i s polečně s vámi, pokud s nějakým nápadem a tipem přijdete...

Kontaktujte nás: pokorny.kamil*seznam.cz



>> Karel Pokorný o chodbách: Zámky jsem dlouho opomíjel...