Staré chodby

Senzibilové

Hledání chodeb alternativními způsoby; text a foto: Kamil Pokorný, srpen 2015

Pozor na některé "proutkaře":

Některým badatelům a profesním odborníkům se při slovech senzibil, proutkař, virgule, ježí chlupy na těle. Nedivím se. Někteří "proutkaři" jsou známí tím, že zakreslili do map desítky kilometrů chodeb, které "našly jejich dráty". Někteří po nich i chodí s kamerou a říkají "tudy chodba všude prochází". Nebyli však ani v jedné z nich. Nevadí jim ani extrémní terénní nerovnosti, údolí, ani rybníky, řeky. Nepokusí se chodbu ani navrtat, ani vykopat. Nevadí jim, že v mohých místech by strategicky chodba neměla naprosto smysl, natož ty dlouhé mnoha kilometrové, vedoucí jen do běžné vesničky, kde ani nesídlilo panstvo nebo vyšší šlechta, která by si možná mohla mnohaleté budování tak dlouhé chodby dovolit. Neuvažují ani nad technicko stavebními problémy, nad druhem podloží a nereálností, chodby zde zhotovit.
Svým konáním tak spíše deklasují téma podzemních chodeb a skutečné senzibilní schopnosti lidí, kteří dokáží přesně rozlišit, na co jim virgule reagují. Jsou pohlceni tématem, a tím, že se jim dráty místy pravidelně otáčí, kříží, směřují na jednu stranu. Převážně je to však tím, že jsou dráty přitahovány odchylkami zemského geo-magnetického pole. Porucha nebo trhlina bývá souvislá a pokračuje několik metrů až desítek metrů. "Senzibil" jde po geologické anomálii, po poruše tektonických vrstev podloží a jeho dráty jsou delší dobu zkříženy - reagují na tvar a působení zemského pole, nikoli podzemní chodby. Osobně jsem viděl takové reakce na mnoha místech po Brně, kde již třeba průzkum včetně sond dříve probíhal a prostory se tam nenachází. Dráty ale reagují. Nutno říci, že místy reagovaly i tam, kde se skutečně sklep nachází. Je to ale potřeba pečlivě rozlišit a vytrénovat. Nejlépe s pružinou, protože ta se narozdíl od L - drátů kvůli anomáliím zemského pole neohýbá.

Nyní ale zpět k počátkům mého proutkaření a reálných objevů.

Když se mi dostaly do rukou okopírované materiály po již zesnulém známém moravském senzibilovi, panu Hradilovi, překvapilo mne množství popsaných chodeb. Fascinovalo mne, jak dokáže někdo ty chodby senzitivně vyhledávat a chtěl jsem se to také naučit, abych dohledal ještě další k těmto.

Bylo mi kolem 25 let, když jsem začal zkoušet nad špilberskými chodbami různé virgule. V chodbách jsem na Špilberku byl mnohokrát, jak v odvodňovací chodbě jižně se klikatící celým svahem dolů pod ulici Pelicovu, tak ve východním fragmentu chodby u objektu Hlídky č. 4 – dřívějšího muničního skladu, kde vede dodnes chodba až k druhé špilberské studni (dnes je chodba vyčištěna a nasvícena, součástí opraveného objektu). A nad touto chodbou jsem začal trénovat nejprve. Chodil jsem v místě přesně nad ní, protože vedle chodníku se terén strmě svažuje rovnou ke vchodu do chodby a je tedy přesně vidět, kde chodba pokračuje pod chodníkem. Snažil jsem se přijít na správné držení pružiny a na správný způsob ladění se a dotazování, abych docílil potvrzení výskytu chodby v místě pode mnou, pohybem pružiny.



Na brněnském Špilberku jsem se učil detekci nad touto dochovanou chodbou u Prachárny, nyní je konečně vyčištěna i nasvícena | foto-archiv: Kamil Pokorný

Když mi postupně začala pružina reagovat a nad chodbou se ohýbat, zkusil jsem to i nad druhou – jižní chodbou. Potom jsem se učil ladit na detekci hranice aury kolem silných stromů v okolním parku a na výskyt vody nad kanály a studnami. Odezvy na jednotlivé hledané objekty a témata se zlepšovaly, jejich rozlišování také a tak jsem začal ověřovat reakce nad historickými sklepy v centru Brna, protože jsem je měl více méně již dávno prolezené s naší partou a věděl jsem, kde je pod náměstím či ulicí jaký sklep a kam pokračuje. Měl jsem pocit, že mi na tyto prostory reaguje pružina správně a tak jsem poprosil někdy po roce 2000 Aleše Svobodu, který vyhledává staré sklepy systematicky, organizuje jejich průzkum i sanační opatření a dokumentaci, zda by mne vyzkoušel někde, kde ty sklepy ještě neznám.

Aleš mne schválně zavedl ke sklepu, který již prozkoumali a pro nízkou historickou hodnotu prozatím zasypali cemento – popílkovou směsí. To je speciální opatření pro zajištění statiky sklepa – sklep se napěchuje touto směsí, kterou lze kdykoli v budoucnu odebrat a není přímo vázána k původnímu zdivu. Aleš chtěl, abych se určitým směrem (kolem vchodu do dřívějšího Tuzexu na Dominikánském náměstí) prošel, zda zachytím nějaký sklep. Tak jsem vzal pružinu a šel, naladěný na detekci starého sklepa. Vzápětí mi virgule reagovala na starý sklep, jasně se sklopila a cítil jsem tah dolů a šel dále a asi po deseti metrech tah přestal a pružina se narovnala vodorovně – přešel jsem hranici sklepa. Otočil jsem se tedy a znovu se vracel s reakcí na sklep pode mnou (nejedná se o opravený Mincmistrovský sklep). Aleš se divil a říká: „Ale tady žádný sklepní prostor není.“ Já už ale věděl, jak vyplňují nezajímavé sklepy tou směsí a pochopil jeho léčku a napadlo mne, že se pokusím naladit na cihlové obvodové zdivo toho sklepa. Zachytil jsem ihned na zeď reakci a tak jsem nad zdivem šel a sledoval jemné výkyvy pružiny a dorovnával směr kroku přesně nad zdí sklepa se všemi nikami a záhyby a obešel takto sklep, jakoby po jeho obvodové zdi až zpátky k Alešovi a ten se už nezakrytě divil, jak to mohu být schopen detekovat, když ten sklep je de facto zcela zasypaný – dokonce napěchovaný – tou jejich směsí! To byla pro mne první zajímavá zkušenost a ověření určitých schopností, což mne výrazně povzbudilo a utvrdilo, že to prostě funguje.



Na Dominikánském náměstí dlouho parkovala auta, nic netušíc, nad obří klenbou chodby sklepa. Aleš Svoboda mne nechal detekovat vedlejší zasypaný menší sklep | foto-archiv: Kamil Pokorný

Zanedlouho jsme s naší partou jeli za Brno, navštívit zříceninu, na které jsme dosud ještě nebyli. Byla zaznačena v jedné staré mapě a tak jsme naplánovali cestu i k tomuto objektu, poblíž Prostějova. Přijeli jsme k lesu a vidíme starou ceduli „Vojenský prostor.“ Evidentně však nebyl již používaný, ani oplocený. Jediné co z toho vyplývalo – že ke zřícenině nepovede v místě bývalého vojenského prostoru asi žádné turistické značení. Rozhlížíme se a vidíme jenom ty vysoké stromy, hustý les. Kluci to začali vidět jako bez šance, najít drobné zbytky zříceniny v tak rozsáhlém širokém lese. Napadlo mne, že se pokusím naladit na tu zříceninu a detekovat, kterým směrem se nachází. Pomalu jsem se otáčel jako radar, naladěn na hledanou zříceninu, až jedním směrem se pružina ohnula jako potvrzení toho směru. Celí zvědaví jsme tedy vyšli určeným směrem skrze les. Zanedlouho jsme však museli obejít větší houštinu, pak zase propadlinu a další překážky v přímém určeném směru ke zřícenině, a tak jsem se raději asi čtyřikrát znova přeptával pružiny na správný směr naší chůze. Za necelou půl hodinu celkové chůze jsem si víceméně náhodou povšiml na jednom kmeni, který jsme míjeli, že tam je stará cedulka. Byla sotva čitelná a hodně rezavá, přesto bylo jasné, že jsme již na místě! Na ceduli byly zbytky názvu hledané zříceniny. No jo, ale kde je? Vždyť tu jsou jenom samé kopřivy a listí a terénní nerovnosti, nijak nápadnější než všude jinde. Přesto jsem vytáhl foťák a místo i s cedulí nafotil. Byl to další velký úspěch mého použití virgule – přesně nás navedla hustým lesem přímočaře k dotazovanému objektu!

Pár měsíců na to mi zavolal Aleš, jestli bych mu pomohl určit polohu staré studny, kterou hledá. Psal se tuším rok 2004. Setkali jsme se přímo na místě – roh Divadelní a Mozartovy ulice v centru Brna. Aleš mi ukázal, kde má podle archivních map stará studna být, ale že by to ještě rád ověřil i mým měřením, protože spolehlivost těch starých map a šance skutečně odkrýt označený sklep nebo studnu, bývá tak poloviční. Je to dáno tím, že mnohé uliční čáry se za poslední staletí posunuly a tam, kde stál dříve dům se sklepem a studnou, je dnes střed ulice, silnice, nebo i plocha náměstí. Vítal jsem to jako další možnost, zkusit ověřit funkčnost mé virgule, protože s detekcí výskytu vody v podloží nebo v podzemní prostoře, skryté pod povrchem, jsem již měl dobrou zkušenost. Uchopil jsem tedy pružinu do neutrální polohy a naladil se v představě studny na detekci vodního sloupce a pomalými kroky přecházel rohem jmenovaných ulic a záhy přišla silná reakce – pružina táhla dolu k vodě. Šel jsem dál a tah přestal. Otočil jsem se a šel zpět – opět silný tah dolu a po metru a půl přestal. Popošel jsem z jiné strany, abych to ověřil křížově a opět nakročil do místa studny se stejně silnou reakcí pružiny a zase z ní vyšel. O přítomnosti většího množství vody jsem tedy nepochyboval a napadlo mne, že se naladím nyní na tubus studny – kamenné zdivo, abych ověřil, že detekovaný objem vody je ona hledaná studna a nic jiného. Začal jsem tedy místo s reakcí na vodu „osahávat“ a nakročovat do něj ze všech stran a vždy na okraji „vody“ detekoval kamennou zeď. Pak jsem šel i po té zdi a vznikala tak potvrzovaná kružnice tubusu studny. Aleš to celé pozoroval a už štěrchal s připraveným sprejem, aby barevně na asfalt označil střed hledané studny, protože druhý den tam nažene dělníky pro zhotovení výkopu. Za dva dny mi volal, jestli jsem se nějak nespletl, protože tam místo studny objevili starší cihlovou stoku. Já byl ale přesvědčený silnými a jasnými reakcemi pružiny na detekovaný vodní sloupec, i kamenný tubus studny, že ta studna tam prostě musí být. Zároveň jsem chápal, že Aleš bude těžko obhajovat na magistrátu účel dalšího hloubení, když už se objevila ta stará stoka. Tak jsem mu navrhnul, aby alespoň zkusili dlouhým vrtákem to ještě prošťouchnout dolů. Řekl, že to zkusí a dá mi vědět. Další den mi překvapeně volal, že ta studna tam skutečně byla, ještě asi o metr níže pod novodobější stokou a jak to, že ji tak rozliším, když nad ní vedla ta stoka? Počítal jsem si další úspěšný bod. Nad logikou vedení stoky přímo nad studnou jsme se moc nepodivovali, protože v období boření obranných hradeb Brna stoupla rovina terénu v okolí o několik metrů a tak se stalo, že se na starou studnu zakrytou zapomnělo a náhodně byla zrovna nad ní pak zbudována cihlová stoka.

Toto již bylo období, kdy jsem začal vnímat a detekovat krom reálných podzemních prostor a vod a zdiva i vlivy geopatogenních zón a tektonických poruch a postupně i další jemnější anomálie. Začalo se ukazovat, že pokud se člověk s virgulí dobře naučí, může se pak už ptát a hledat i věci, pole či témata, která mají mnohem jemnější vyzařování. Vedle toho ještě byla i určitá chybovost při detekcích podzemí, občas mne něco „zmátlo“. Nicméně, bylo možné spočítat při malém množství nepřesností, že detekuji cca na 80 % přesně.

S naší brněnskou partou jsme nadále pátrali po různém zapomenutém podzemí v Brně, i širokém okolí. Kamarád Radek Soudek neúnavně objížděl na kole různá místa, i dělnické kolonie, a všude se s kamerou pod paží vyptával starých lidí, kde se za války schovávali. V Divišově čtvrti - jedné kolonii mezi sídlištěm Lesná a Královopolskou strojírnou mu opakovaně starousedlíci potvrzovali, že za války se při náletech schovávali támhle pod tu skálu v ohybu silnice „k Antoníčkovi“ – že tam byly vyraženy prostorné štoly protileteckého krytu. Nezávisle o tom hovořil jeden dědeček za druhým a babičky potvrzovaly, že tam utíkaly i s kočárkama, když byl vyhlášen poplach. Nedalo nám to spát, protože se muselo podle vyprávění jednat o skutečně prostorné štoly! A v Brně jsme dosud znali jen jednu lokalitu se štolami – Stránskou skálu. Představa, že by se v Brně nacházel ještě další podobný systém štol, nám opravdu nedávala spát. A tak jsem začal s virgulí ohledávat, kde by ten zasypaný vchod do štol mohl být.

Kolem drolící se skály, před kterou stojí řady garáží, je souvislý spad a za ty desítky let od války a zasypání vchodu do štol, již nebylo vůbec poznat, kde se vchod nachází. Zároveň jsem si uvědomoval následné hodiny těžké práce, která nás čeká, a naléhavost, abych to pro sebe a naši partu správně určil, kde budeme kopat a vynakládat tolik úsilí. V tu chvíli je hodně těžké, zachovat si potřebnou neutrálnost a rovnováhu oproti pochybám a tlaku situace, abych to určil skutečně správně. Proto byly nejprve reakce takové nejasné, ale možná virgule reagovala i na drobnou pórovitost skály a tak jsem to měřil několikrát. Začala mi vycházet významnější reakce v jednom místě, a tak jsem změnil dotazování ve smyslu: „Ukaž mi, kde máme kopat, abychom se do štoly dostali. Ukaž mi, kudy se tam dostaneme.“ A tak byla reakce pružiny již jasnější a my začali kopat. Lépe řečeno, odhrabovat spad, kamínky prorostlé kořeny keřů, mezi tím různé střepy skla a rezavých hrnců a jiných předmětů. To vše tvořilo hutnou směs, do níž nemůžete kvůli kamení vůbec zasunout rýč a nezbývá, než jakýmkoli vhodným způsobem to odhrabovat. Hrabě se však často zakousávaly do všudy přítomných kořínků a jiného odpadu, takže to šlo velice pomalu. Znovu jsem se virgule přeptával a ona opakovaně a přesněji reagovala v rozmezí jednoho metru. Tam jsme zvýšili úsilí a klesali do výkopu. Začalo být zjevné, že v levé části je obrovský balvan, kámen, se kterým nebude možné hnout a tak jsme dále kopali vedle něj, což správně odpovídalo i reakci virgule. Občas jsme hrábě druhým koncem zapichovali do kamení pod námi, a pod skálu, jestli už tam není schovaná o kousek níže klenba štoly. Najednou to povolilo a hrábě šly do kamení trochu zasouvat!

Ihned jsme zvýšili tempo v nadšení, že tam už musí být klenba! Netušili jsme, kolik ještě toho bude potřeba odebrat, ale ta naděje nám dala novou energii a za další tři hodiny už jsme mohl do otvoru posvítit a vidět, že se skutečně jedná o nějaký prostor.



Pohled odkrytým otvorem pod skálu v Divišově čtvrti | foto-archiv: Kamil Pokorný

Zanedlouho jsem se byl schopen dovnitř již pod klenbou prosoukat a spatřit, že prostora se stáčí vlevo a je delší. Prosoukal jsem se dovnitř, opatrně sešel po hromadě kamení až ke dnu štoly vysoké 3 metry a svítil před sebe. Rozkoukával jsme se a začal vidět při světle tehdejší slabší baterky čelbu štoly – stěnu. To už za mnou vnikali další průzkumníci a já se otáčel k nim, zklamaně, že to už tady končí. Přitom jsem posvítil vpravo od čelby a všiml si otvoru a pokračování. Nahlédl jsem za ten roh a křikl „Pokračuje to! Dlouhá štola!“



Dlouhá objevená štola krytu za garážemi v Divišově čtvrti | foto-archiv: Kamil Pokorný

Za chvíli jsme spatřili, že je tu odbočka do další dlouhé štoly, rovnoběžné s tou hlavní. Pak jsme objevili ještě dvě propojení a boční štolu s betonovými protitlakovými přepážkami, směřující ven k terénu – možná původní pohodlnější vchod do štol, nyní však rovněž zasypán. Po válce byly oba vchody zahrnuty kamením, aby tam nelezli děti nebo nějaká individua a něco se nestalo.

Mohl jsem si připsat další velký bod. Zajímavé na tom ale bylo, že mne něco navedlo, ptát se virgule přímo na to, kudy se tam budeme moci dostat. Kdybych se logičtěji ptal na šířku vchodu do štoly, nepochybuji že by mi ji virgule ukázala, jenomže bychom zbytečně kopali v levé části, kde byl ten obrovský balvan, a bylo by to mnohem víc práce. Virgule nás ale přesně navedla, kudy se dostaneme a tak jsme kopali jenom tam, kde to mělo smysl, bez zbytečné práce navíc.

Systém štol má většinou čtvercový profil 3x3 až 4x4 metry a krom místních drobných spadů stropu zůstal celý zachován. Měli jsme z toho objevu doslova druhé vánoce a radost vydržela dlouho.


V dalších letech jsem se pokoušel detekovat některé chodby, o kterých se hodně traduje, že „určitě jsou a vedou až tam a tam“. Nejznámější taková pořekadla jsou u nás v Brně o chodbách ze Špilberku – jedna má vést do Rajhradu, druhá jako spojení s hradem Veveří. Obojí nám přijde vzdálenostně přehnané, nicméně jsme se snažili na vytipovaných místech opakovaně chodby detekovat, zatím bez větší spolehlivé odezvy. A to mám Špilberk hodně zpracovaný i ze stran archivů, i z pozice 8 let zaměstnání přímo na hradě a při toulkách po celém kopci, a sledování všech oprav, výkopů a předělávek parku i hradu.



Výkop v polovině špilberského kopce odhalil starou klenbu servisní chodby pro potrubí | foto-archiv: Kamil Pokorný

Byly odkryty různé malé protiletecké kryty, drobné odvodňovací cihlové štoly a naopak štoly s potrubím přivádějícím dříve vodu nahoru do zásobáren na vodu (ty jsou dokonce namalovány vodovkami – jak se to tehdy dělalo - kolorované mapy, dnes uloženy v archivech), ale prostornější opravdovou chodbu, když pominu dvě známé již popsané, jsme dosud nenašli.



Staré mapy napoví, kde hledat některé typy chodeb | foto-archiv: Kamil Pokorný



Krásně kolorované staré mapy | foto-archiv: Kamil Pokorný

A to nemluvím už vůbec o tom, že by nějaká aspoň jediná chodba pokračovala někam dál mimo kopec. My nenašli ani pouhý fragment takové dálkové chodby a to jsem si dával na Špilberku jako významné zemské pevnosti záležet.

Jsou lidé, kteří dálkové chodby s L – dráty detekují i ze Špilberku, ale dokud to nepotvrdíme konkrétním vrtem a nerozhlédneme se v té chodbě alespoň mikrokamerou skrze ten dlouhý vrt, troufám si tvrdit, že detekují spíše svoji myšlenku, představu, a ne skutečnou chodbu. L – dráty se navíc bohužel rády otáčí za každou sebemenší anomálií v zemském poli i přesto, že se člověk „ladí“ na detekci chodeb nebo pramenů. I proto nejraději používám pružinu, protože ta se již z principu sama vlivem rozdílů v zemském poli nepohne.



Při pátrání po celém Špilberku jsme odhalili dnes již zasypaný vchod do obetonované chodby na ulici Pelikova | foto-archiv: Kamil Pokorný

Kolem Rajhradského klášteru jsem nějaké náznaky – reakce na chodby zachytil, zachytil je kdysi i shora jmenovaný senzibil Hradil, uvádí to ve svých zápiscích. Zatím jsme však nezkusili ani vrtat.
Kolem hradu Veveří jsme zachytili několik náznaků, virgulí jsem detekoval opakovaně chodbu od přední kapličky až ke hradu, ale jiné chodby, zvláště ty pokračující někam dál směrem na Brno, zatím ne, je to bez odezvy. Hrad Veveří toho skrývá však více, můžete se podívat na náš popis na tomto webu ZDE, ještě dlouho zde bude co odhalovat.

Již Karel Absolon, proslavený přísností i výsledky při objevování jeskyní v Moravském krasu, využíval některých senzibilů ku pomoci, aby navedli skupinu na nadějnější místa, kde má smysl pracně kopat a odebírat tisíce kýblů naplavenin. Detekovat duté prostory jsem si vyzkoušel např. na pozvání jeskyňářů skupiny ZO 6-08 Dagmar do stejnojmenné jeskyně. Nejprve si však vyzkoušeli oni mne. Zavedli mne, neznalého prostor jeskyně, tvořících větší labyrint, na určité místo. Tam jsem měl zkusit zjistit pomocí své pružiny, jestli se za skálou nachází nějaká dutá prostora. Znamenalo to, detekovat něco, co je před vámi kolmo rovně, zatímco většinou se vše zjišťuje směrem dolů. Způsob dotazování je ale stejný, a tak jsem vzápětí měl reakci pružiny při odpočítávání již mezi jedním a dvěma metry, ve smyslu konce skály a začátku dutiny. Řekl jsem jim to - že necelé dva metry za touto skálou detekuji volný prostor, oni se na sebe podívali, a pochválili, že mám pravdu; že mne chtěli nejprve vyzkoušet. A hned mě zavedli jednoduše za roh, kudy jsme předtím nešli a ukázali, že to je ta prostora. Měl jsem z toho radost, jak je to snadné určit. Následně jsme z Dagmary přešli k dutinám a jeskyňce "V jedlích", kde potřebovali detekovat směr pokračování jeskynní prostory, chodby. Byl to složitější prostor s tekoucím podzemním potůčkem a mě se to tehdy nepovedlo. Určil jsem pokračování směrem, kde již měli částečně vyhloubenou sondu s výdřevou a potvrdil jim, že má smysl pokračovat. Za pár týdnů mi ale sdělili, že tam nic nebylo, ani o několik metrů níže, a že příště si to pěkně vykopu. A to je jistě nejlepší metoda pro test proutkařů - aby to co detekují, také vykopali :-)



Virgulí detekuji prostory v jeskyni Dagmar v MK | foto-archiv: Kamil Pokorný

Zajímavou zkušeností pro mne byla i účast na kurzu pro pokročilé proutkaře, pořádaném Českou psychoenergetickou společností (ČEPES), založenou již dříve známým prof. Kahudou, kde jsme s lektorem detekovali duté komory Karlova mostu, rozsah krypt pod vedlejším kostelem Sv. Ducha, a také výskyt hlubších pramenů v břidlicovém podloží hlouběji pod Vltavou a mnoho dalších skutečností, ale i zón a působení – vyhledání silových nabíjejících, i negativních míst, čemuž se dlouhodobě věnuji i profesionálně (web).

ČEPES, jejímž jsem členem, usiluje o registraci proutkaření mezi ostatní prověřovaná povolání, aby se tím také rozlišilo od šarlatánů, a to je správné. Někdo má ten dar od narození. Myslím si, že já takový dar neměl, alespoň o žádném nevím, ale stůj co stůj jsem se to chtěl naučit (zprvu jen nacházet chodby) a věřil, že to jde vytrénovat jako určitou schopnost a jemnou citlivost, byl tomu otevřený a docela rychle se mi to s trpělivou snahou podařilo, bez učitele. Proto si troufám říci, že se to 80% lidí může naučit také, pokud tomu mají „otevřenou mysl“ a upřímně chtějí. Několik přátel jsem to již naučil.

Patřím mezi chodbaře a senzibily, kteří předem nezavrhují jakoukoli existenci delších chodeb, ale je potřeba se na vše dívat hodně objektivně a reálně v kontextu dalších skutečností, tehdejších možností, významu a smyslu investic a síly do zhotovení tak náročného díla, jakým je vyhloubení a vyztužení delších podzemních chodeb i v dnešní době.

>> Zpět nahoru
>> Geofyzikální metody hledání chodeb
>> Seznam objektů, které na webu popisujeme

---

Pokud se cítíte jako senzibil, schopný detekovat podzemní prostory, sklepy, chodby atd., domluvme se a pojďme to ihned ověřit, protože takového člověka, alespoň jednoho, kdo skutečně dobře detekuje, potřebujeme! Vždy je lepší, aby měřili dva, tři lidé a mohli si nezávisle potvrdit výsledky. Pak má smysl zhotovit vrt, a spustit do prostory kameru...

Zavedu Vás na mnoho míst, kde vím, kudy vede sklep nebo chodba a přímo nad ní ověřím Vaši schopnost, ty prostory opravdu detekovat. To Vás podpoří při další práci s virgulemi... A kdo se to chce naučit, pomohu také.

Jeden člověk mnoho nezmůže, pojďme spolupracovat na systematickém vytipování nadějných lokalit a důkladně je prověřit! Hned mi napište: pokorny.kamil (a) seznam.cz