Chodby na Slovensku

Zkoumáme staré hrady, zříceniny, pátráme po chodbách...     Doplněno: 28.11.2016

Chodby i jiné historické podzemí na Slovensku

Liptovský hrádok, Bojnice, Čachtice, Lietava, Likava, Lupča, Malacky, Mariánská Čelaď, Jasenov, Banská Šťiavnica, Levický hrad, Košice, Levoča, Filakovo

Pár úvodních řádek o Slovensku

Bývalé Horní Uhry - dnes Slovensko, čelilo po staletí nebezpečí od Mongolů z východu, turkotatarům z jihovýchodu a setrvale od Osmanské říše z jihu. Krajinu s obdivuhodnou rychlostí začaly pokrývat mohutné hrady na nedostupných krpálech. Hloubit tam chodby bylo pokládáno za bezpředmětné, nákladné a náročné. Hrady mají v popisu existence být dobývány a při tom poškozeny.Většinu imposantních slovenských hradů ale zničili nenávidění Habsburkové bez bojů jen proto, aby se nestaly centry odporu.

Tvrze jak je známe z českých zemí, se tu nevyskytují. Nižší šlechta - zemani, měli jen lehce hrazené majery - dvorce a ve větším nebezpečí se stahovali právě do hradů i s rodinami.

S 16. stoletím přichází kaštiely, s kulatými obrannými věžemi a někdy i vnějším lehčím opevněním. Ochranu poskytovaly jen proti nájezdům a jakémukoliv obléhání nemohly vzdorovat. Právě tady, bychom měli očekávat únikové chodby pro krajní nebezpečí. Najít je, nebo alespoň spojnice do blízkých kostelů se nám ale nepodařilo. Lexikon hradů a zámků na Slovensku, označuje jako kaštile i budovy, vypadající jako obecná škola. Je to chyba autorů. Slovenština název zámek zná. Ostatně latinské názvosloví považuje castellum - kaštiel výhradně za opevněný objekt.



Spišská Bela - ukázka typického kaštiela | Foto: Karel Pokorný

Ty chodby co ze Slovenska přináším, je nutno vyhodnotit, což vyžaduje to základní. Čas a závislost na ostatních nadšencích, z nichž někteří se spokojí s tím přijít, vidět a zaznamenat si. Za optimální skupinku bych považoval: archeolog, historik, hradolog, architekt. Dát ji dohromady jen z nadšenců se dosud nepodařilo a jak jsem zmínil bezpočtukrát, instituce se podzemí nevěnovaly a nevěnují.

---

Liptovský Hrádok

Hornatá a kopcovitá místa Slovenska udivují mohutnými hrady, které se nalézají většinou ve fázi zřícenin. Unikátem je spíše šlechtický hrádek v Liptově, jehož hlavní složkou obrany byla vodní plocha. Skalní plošina převyšuje okolí jen nevýrazně. Jednu dobu patřil i králi, a v jednom z protihabsburských povstání, v něm byla přechovávána i královská koruna. Musel tedy být z nějakého důvodu považován za bezpečný. Prošel nejednou přestavbou, ale vliv gotiky a renesance je nejpatrnější. Přímo pod ním, byl pak postaven renesanční zámek - kaštiel, které se zde velmi se liší od těch v Čechách a na Moravě. Padlo na to celé vnější opevnění hradu.

V době mého mládí, byl na hraně vodního příkopu vchod do skalního suku, orámovaný se socialistickým nevkusem betonem a železnými vraty. Nedávno jsem tam byl s rodinou. Vrata zmizela a je možno vstoupit do podzemní šíje, tesané v přírodní puklině. Kam až vede, nebylo možno propátrat, protože bylo se současným vkusem zase všude naděláno.

O kus dále, je portál z původních tesaných kamenů z doby výstavby hradu ve 14. století. Na kanalizaci je štola trochu velká ale mohla se používat k natlačování vody do studny, která se nalézá na nádvoří. Tento způsob nalézáme na hradech Okoř a Vranov. Po několika metrech je však štola zanesena až po strop.

Liptovský hrádok - skalní chodba | Foto: Karel Pokorný



Liptovský hrádok - nově obetonovaný výstup z chodby | Foto: Karel Pokorný

---

Bojnice, nejkrásnější hradní podzemí na Slovensku

První kamenný základ bojnického hradu byl vybudován ve 13. století na travertinové vyvýšenině, která měla uprostřed kráter s termálními prameny. Tento kráter byl později využit k ražení studny hluboké 27 metrů. Její dno je zapuštěno do síně, v které se nalézají dvě jezírka s ledovou vodou. Horké prameny již tenkrát zanikly nebo byly odkloněny. Nádherná scenerie krápníkových stěn hraje barvami od zelené, přes žlutou, až dohněda.

Z této členité jeskyně vedou odbočky jak přírodní, tak umělé vyzdívané kamenem, vytvářející kdysi labyrint, ve kterém se mohlo ve válečných dobách skrýt množství lidí a zásob. Když tomu zde tak příroda pomohla, nelze pochybovat i o chodbách únikových. Chodby nalézané náhodně pod městem, patří již do ranku městského podzemí, ale jediný seriozní záznam uvádí hradní spojnici dlouhou 400 metrů, vedoucí do bývalé farské zahrady pod hradem. Do zámku jsme dorazili až pozdě v noci, ale ochotný kastelán nás po předchozí domluvě sám podzemím provedl. Mohli jsme nahlédnout i do veřejnosti nepřístupných míst.

Jsou dochovány zápisy o tom, jak rád sem chodil hrabě Miklos Pálffy z Erdodu přemýšlet. Dnes bychom řekli meditovat. Jinde je zmiňováno, že se zde spíše věnoval černé magii a hledal spojení s jinými bytostmi a světy. Měl tu i tajné komory a pokladnici. Vůbec o tom nepochybuji, protože sám blízký hrad Lietava, měl v podzemí i paláci skrýší 17. Vše bylo na Bojnicích zřejmě záměrně pak zaslepeno a vstup nebo vstupy překryly dávno krápníky.

Nejednou tu Pálffyho navštívil i mág, alchymista, astrolog polský podmaršálek Ossolinsky, který vybudoval nedaleko odtud zámek Kryštofor, označovaný dnes za nezáhadnější objekt Evropy, kde se tedy děly věci! Obě tato hrabata byla vojáky a politiky, ale jsem si jist, že zde řešili zcela jiné věci...

Hrad Bojnice je překrásný i v nočním nasvícení! | Foto: Kamil Pokorný



Bojnice - upravené nádvoří po 11h večer | Foto: Kamil Pokorný



Autor a fotograf o půlnoci v podzemí Bojnického hradu | Foto: Kamil Pokorný



Studna s šachtou ve stropě v nejatraktivnějším hradním podzemí Slovenska a možná i Evropy | Foto: Kamil Pokorný

---

Čachtice

Mezi nejzajímavější na území bývalého Československa patří lochy pod městečkem Čachtice, kde "působila" pověstná čachtická paní Alžběta Báthoryová. Jsou zde nazývány pivnice nebo labyrinty. Pivnice byly prostory skladovací, labyrinty pak úkrytové. Liščí nory byly únikové tunýlky – nižší chodby, kde se muselo lézt v podřepu nebo po kolenou. Nalézají se pod paláci a zahradami významných šlechtických rodů. Mají rukopis vesnických lochů i podzemí hradů a zámků. V městě se nalézá zámek a opevněný kostel. Pochybuji, že by nebyly spojeny s těmito objekty. Zajímavá jsou koncepční pojetí těchto chodbovitých labyrintů. Zatímco prostory hrabat Revayů byly samý zákrut, podzemí Jesenských bylo geometricky pravoúhlé a dlouhé až jeden kilometr. Byla zde nalezena starověká římská keramika, což by nebylo až tak podivné, protože v nedalekém Trenčíně tábořila II. římská legie v roce179 po Kr. a nářadí a lepší nádoby se zachovaly.

V jedněch čachtických chodbách, kde nelze určit vlastnictví, byly nalezeny sedící kostry. Lidé se zde mohli udusit, protože agresoři, pokud objevili větrací šachty, vhazovali do nich navlhlé proutí a slámu. V labyrintu Revayovců byla objevena místnost se sedátky a kamenným stolem, na jehož desce bylo vytesáno kružidlo a kladivo a text GREGORIUS R.W. ANNO DOM.1618 2. JULI. Další nápisy a různé kresby lze v chodbách najít dodnes.

Poslední plán chodeb z roku 1937 se nalézá pod zahradou rodu Nádasdyovců. Těm patřil kromě hradu i zdejší zámek a zachovaly se i zbytky opevnění. Ostatně zmíněná Alžběta Báthoryová nesla po sňatku jméno Nádasdyová. V posledních letech se obec a nadšenci snaží zachránit co se dá, a podzemí se čistí a zpevňuje. Lze ho s průvodcem navštívit.

Čachtice - starší záběr | foto: Karel Pokorný



Čachtice - plán chodeb z roku 1937 | archiv: Karel Pokorný



Čachtice - plán sklepů s převažujícími prostory tvaru chodeb | archiv: Karel Pokorný

---

Lietava hrad, Slovensko

Druhý největší hrad na Slovensku, je jako ten první, třetí, pátý, v ruinách. Scénář stejný. Panstvo ho opustilo, sedláci téměř rozebrali. Zachoval se podrobný popis jeho dějin, to jak se zde žilo i jaké byly pokusy ho dobýt. To se nikdy nepodařilo. Mocní a bohatí majitelé, zde postupně uplatňovali veškerý opevňovací um renesance.
Teprve organizace na záchranu Lietavy, zde v posledních letech zachraňuje, co se dá. Je zajímavé, že únikové chodby se zde netradují, ani se o nich nebájí. Skála je jako křemen a majitelé byli o nedobytnosti hradu přesvědčeni.

Je zde pozoruhodná studna, kterou ještě před sto lety popisoval spisovatel Alojz Mednyanský.
Měla být hluboká 104 metry, ale nelze se o tom dnes přesvědčit. Byl jsem tam před lety dvakrát, ale to zde již byla jen asi tři metry hluboká prohlubeň. To svědčí o záměrném zasypání. Nadšený popis říká, že svrchu byla jen úzká šachta, která se rozšiřovala v místnost, z které teprve pokračoval samotný tubus. Znamená to, že hlavní přístup byl podzemím, tak jak to popisuji u hradů v Náměšti, Bojnicích a dalších. Nepleťme si to však s odběrnými portály, které jinde zmiňuji.

Chod tohoto hradu zajišťovaly desítky lidí a v jednom z ohrožení, měl až tři sta slovenských, českých a polských zbrojnošů. Při jednom protihabsburském odboji byl napaden povstaleckými Kuruci, kteří byli převážně lehkou jízdou. Děla, kterých bylo 43 a lehkých palných zbraní na 350, je zcela rozprášila. Pro udržování takové pevnosti, zde musela být značná sklepení a sklady. Tajuplnosti však nabývají informace, že hlavní palác byl jako plástev plný chodbiček, skrýší a úkrytů, kterých zde mělo být doslova 17. To není lidové podání, ale záznamy posledního majitele svým dědicům. Při vyklízení hradu, byl bohatý archiv ponechán jako poslední. Pronikli sem zloději a částečně ho vykradli.

Mezi dva historické fakty patří záznam o nedalekém pádu meteoritu 27. listopadu 1607 a roztržce s králem. Také u nejdivočejších národů a kultur, byl posel nedotknutelný. Král Ferdinand I. Habsburský poslal k pánu Lietavy Mikuláši Kostkovi čtyřčlenné poselstvo s rozkazem vydat hrad jinému velmožovi. Hradní pán je na louce pod hradem nechal seřezat a pověřenec Ján Lukáči, který dostal sto ran, na následky zemřel.
Malá připomínka. Všechny české překlady uvádí, že výprask byl vykonán palicemi. Palice je v češtině těžké kladivo na dlouhém topůrku. To by zabilo nebo zmrzačilo první ranou. Ve slovenštině je palice hůl či silnější prut. Král Kostku odsoudil k trestu smrti a ztrátě všech majetků a poručil, aby se ihned dostavil. Tento rozkaz byl samozřejmě ignorován, panovník na nějaké tažení neměl prostředky a magnát na hradě v pokoji dožil.

---

Likava

Dokonalá ukázka hradní chodby tesané ve skále. Tento hrad patřil mezi ty velké. Potkal ho osud většiny slovenských hradů, což bylo Habsburky plánované zničení. Z horního hradu vede chodba, jejímž účelem byla cesta k opevněné studni, nalézající se mimo areál hradu. Z tohoto hrazení vedla branka do skal a lesů a plnila tak úlohu únikové cesty. Chodba je strmá, schody zvětralé, ale lano v ocích sestup usnadní. Zřícenina je mnoho let asanována a ve vstupní bráně je mříž. Hrad lze ale obejít zleva a do chodby nahlédnout skrze novou mříž.

.

Podzemní chodba na hradě Likava na Slovensku.
Vedla k opevněné studni. | Foto: Karolína Jakubše



Vchod do chodby na hradě Likava | Foto: Karolína Jakubše

---

Hrad Lupča

Na Slovensku byl pro mne dlouho jediný objekt, který měl podzemní chodbu mít. Termínu chodba ze studny jsem přesně nerozuměl a celý život toužil se tam podívat. Vyšlo to až ve zralém věku. Ta chodba z té studny opravdu vede a ústí do renesančních sklepů, nalézajících se ve svahu pod hradem. Podrobně to rozebírám v knize Odkrytá tajemství podzemních chodeb, protože se nabízejí hned čtyři verze jejího stáří a využití.
Při první návštěvě jsem nepočkal na svého kolegu a kastelána hradu, kteří pořizovali fotodokumentaci. Vydal jsem se nedočkavě chodbou, která vede k tubusu studny z těch vnějších sklepů. Studoval jsem techniku ražby, strop a hnal se vpřed. Jsem bezvěrec, ale ten můj anděl strážný, zde tenkrát musel být. V poslední vteřině jsem zamířil kuželem světla před sebe a zaznamenal, že chodba již nepokračuje a o kus dál je skalní stěna. Po sklopení svítilny jsem zjistil, že od pádu do té studny mě dělil pouze jeden krok.



Karel Pokorný kráčí a kochá se chodbou... | foto: Kamil Pokorný



...až málem spadl do této hluboké šachty studny! | foto: Kamil Pokorný

---

Malacky - zámek s cihlovými chodbami vedoucími až za areál

Každý horolezec nebo ten, kdo se někam dere ví, že dolů - pokud se neslaníte, to jde hůř. My můžeme občas hovořit o opaku, ale moc o tom dopředu nepřemýšlíme. Jako příklad, uvedu akci v Malackách na Slovensku. Místní zámek je sice původně renesanční, ale dík návalům přestaveb, se z něj stala budova architektonicky i esteticky nezajímavá až ošklivá, pod níž se nachází jen pár sklepů. Ale...., v zahradě se nalézá šachta vedoucí do bývalých odvodňovacích štol, s více navazujícími rameny. Nejednou jsem psal, že takovéto štoly se daly jako únikové použít. Byly války selské, náboženské, různé nájezdy a opevněním nechráněné objekty mohly vzít za své i s panstvem. Občas se píše, že se zaobíráme zejména tajnými chodbami, ale to bychom daleko nedošli. Zaobíráme se historickým podzemím všeobecně.

Pan starosta nám povolení k sestupu nedal a po pravdě řečeno, se mu ani nedivím.
Šachta, kterou se nyní sestupuje z parku do chodeb, je tak pro cvičenou opici. Z jedné stěny trčí keramická roura a vy jen doufáte, že je mimo provoz a někde někdo nespláchne. Jinak, jen kousek nad dnem, pár trčících zbytků z dávno ulomených kramlí a dole pěkný binec. My jsme se o té šachtě dozvěděli a Jaroslav Hrouda a Kamil Pokorný do toho šli. Já venku hlídal, zda nás někdo u odvaleného poklopu neuvidí, a aby nás tu nezamkli jako v Tovačově. Také už na některé věci dávno fyzicky nemám. Měl jsem v té době už na krku sedmdesátku.
Chodba se táhne od šachty až k zámku. V opačném směru pokračuje až k silnici, kde byla pří jejím budování zničena bez jakékoliv dokumentace, jak tu bylo všude zvykem. Už asi nikdo neobjasní, odkud vedla dnes zborcená ramena. Jako jediná odpověď se nabízí, že z hospodářských budov, které zde musely být. Jedna z cest už proto, že spíše stoupá, mohla vést někam ven a splnit úlohu cesty únikové, ale já se do nepodložených spekulací nerad pouštím. Cesta zpátky šachtou zase navozovala pocit, zda nebude zapotřebí pomoci hasičů, ale chlapci to zvládli. Kamil s technikou a obdivuhodný Jarda jen s jednou rukou. O část druhé ruky přišel při službě vlasti. Vzájemně po ramenou, rozporem nohama a zády mezi stěnami, dokázali vystoupat ven s pomocí každého výstupku a skob. Došlo i na odřeniny, ale řekněte, kdo takové záběry má?



Šachta do cihlových chodeb, pod parkem slovenského zámku v Malackách | foto: Kamil Pokorný



Spodek šachty do chodby zámku v Malackách | foto: Kamil Pokorný



Páteřní chodba se táhne pod parkem | foto: Kamil Pokorný



Úsek blíže zámku v Malackách | foto: Kamil Pokorný

---

Ponuré tajemství kláštera Mariánská Čelaď

Klášter na Slovensku, jehož před očima se rozpadající trosky leží u obce Velké Lovcie v okrese Nové Zámky, budí lítost a zároveň hněv. Kaplička zde stála již v roce 1210. Klášter a kostel byl listinou krále Ludovíta II. založen v roce 1517. Jako stánek víry, vědy i hospodářství sloužil stovky let. Ve válečných a nepokojných dobách zde nalézali útočiště pronásledovaní jedinci i skupiny. Skrýší zde, hlavně v podzemí, prý bylo hodně. Pro cennosti i početnější komunity.



Kamil Pokorný a Jaroslav Hrouda u sešupu do podzemí - Mariánská Čelaď | Foto: Karel Pokorný

K pověstem nemajícím ani hlavu ani patu zde patří ta, že podzemní chodba, kterou mohly jezdit koňské povozy, se táhla k jinému klášteru čtyřicet kilometrů vzdálenému. Taková podzemní magistrála by trvala a stála více než výstavba několika klášterů nových. O přitažlivosti tajuplné podzemní tematiky stále svědčí to, že lidé si tyto naprosto nelogické nesmysly stále rádi předávají. Nemenší atraktivitou pak mělo být to, že zdejší mniši Pavlíni, prý unášeli z širého okolí dívky a ženy, a podzemními chodbami je pak pašovali a prodávali až na Balkán jako jeden ze zdrojů příjmů. To mělo být též příčinou zkázy tohoto stánku, protože zvrácení klerikové pak byli rozehnáni a vše začalo pustnout. Takovými báchorkami, někteří autoři svá jinak hodnotná díla rádi zpestřují. Zde je zmiňuji proto, abych upozornil, že skutečné záhady a tajemství tak deklasují a mávne se pak nad nimi rukou.

Pravdou je, že zkáza byla nastartována až v minulé éře. Klášter začal pustnout za socialismu po té, co mnišské řády byly rušeny a jeptišky a klerikové byli zařazováni do výrobního procesu. Ještě před deseti lety tu byla pěkná kovaná vrata a část vybavení. Teď už si lze odnést jen nějakou tu cihlu s původní zednickou mistrovskou značkou. Při návštěvě před čtyřmi roky, - bylo už deset večer, jsme za fascinujícího svitu měsíce a světel z baterek, procházeli ruinami a narazili na dva vstupy do podzemí. Po jednom zbylo jen ústí s valenou klenbou, zasypanou až po strop. Z toho druhého, zůstala jen část sklepení s klesající chodbou, navazující na dlouhé velmi strmé a široké schodiště, z kterého někdo nedávno vytrhal všechny starobylé původní schody. Couvali jsme tam po čtyřech pozpátku. Dole se nalézá místnost vytesaná ve skále s náznakem dalšího pokračování, zavezeného také až po strop odpadem. Klášter rozsáhlejší podzemí už z provozních důvodů musel mít a také měl. Tak mohutné a strmé schodiště, by se nebudovalo pro pár soudků piva nebo vína, nemluvě o nezměrné komplikovanosti při přepravě. Před několika roky, při stavbě dětského tábora v těsné blízkosti ruin, začalo docházet k propadům a tábor byl okamžitě přestěhován. Pochmurnou idylu ruší jen průběžně padající cihly a střešní tašky zvláště za větru. Takže sem bez přilby nechoďte.



Strmě klesající chodba - Mariánská Čelaď | Foto: Kamil Pokorný

Řádoví bratři se svými bylinářskými, rukodělnými a špitálskými činnostmi těšili všeobecné úctě, ale hororové příběhy jistě nevznikaly samovolně. Tehdy všemocná církev, by také nestřílela do vlastních řad, ale pravdou je, že na příklad na hradě Helfštýn fungovalo církevní vězení pro těžké prohřežky kněží. Když jsme byli hosty v pevnostním klášteře Hronský Beňadik na Slovensku, řekl mi naprosto důvěryhodný archivář, že cosi se v minulosti v Čeladi dělo, protože se tam nějací lidé ztratili a nebylo to asi ojedinělé, když se to ututlat nepodařilo a vyšetřoval to papežský nuncius až z Říma. Těžko také říci, zda mizely jenom lepé děvy. To také ale mohlo být, ono zmíněné první rozpuštění zdejší mnišské komunity. Pokud jsou někde v podzemí skryty pozůstatky záhadně zmizelých lidí, nebylo by to stejně asi žádaným důkazem, protože v katakombách se až do konce 18. století pohřbívalo. Nějaké záznamy,- samozřejmě tajné, by mohly být v pověstných Vatikánských archivech, ale tam jen tak někdo nedosáhne.

---

Záhadu chodby na hradě Jasenov, dosud neodhalili ani archeologové. Tato zřícenina se navíc nedávno dočkala toho, po čem volají celé generace jejich milovníků. Byla zbavena náletových dřevin, které zdi trhají doslova před očima. Je zabezpečována statika. Snad do chodby zatím nedali mříž.

Ve východním svahu pod vnější hradbou se nachází vchod do chodby tesané do skály. Dvakrát se mírně lomí a na konci kolmo stoupá. Ve výšce asi dvou metrů končí. Pokud se mělo jednat o podkop, což většina badatelů považuje za nejpravděpodobnější, neušla by tato činnost obráncům, kteří by to znemožnili. Pokud chtěli majitelé hradu zbudovat ústupovou cestu, bylo by to poprvé, že by byla realizována z venku. Kanalizační a odvodňovací štoly vypadají jinak a mají menší rozměry.

V první polovině 16. století, zde majitel hradu Gabriel Drugeth provozoval penězokazeckou dílnu. Tou by bylo možno při prozrazení utéci. Jedná se však pouze o spekulaci. Velmi podobná chodba navazující na tajnou dílnu tohoto typu, se nachází na hradě Kámen v Čechách.

Hrad Kámen: Propad byl vyztužen zkružemi | Foto: Kamil Pokorný

---

Banská Šťiavnica

Kdo by chtěl naplnit svou badatelskou vášeň pro tajemno a historické podzemí, měl by se odstěhovat do Banské Šťiavnice na Slovensku. Nepřehledné důlní štoly zůstaly po vyčerpání rudy zapomenuty. My se hornickými díly nezabýváme, ale zde byly některé využity při budování obrany města před tureckými nájezdy. Teprve v 16. století bylo přebohaté město opevněno a zbudován městský hrad z původního masivního románsko gotického kostela. Starý i nový hrad - zámek má zřetelné italské prvky. Ojedinělé byly i opevněné měšťanské domy napojené na městskou fortifikaci. Typické to je právě pro italské aglomerace. Stará měšťanská sklepení byla pospojována. Některé důlní štoly byly využity k technickým účelům vzniklé pevnosti a jiné k úniku nebo posílení obrany potravinami a ozbrojenci.
Záznamy o tom jsou v latině a maďarštině, na což nemáme. Při procházce městem lze porůznu vidět větrací šachtice z podzemí. Jeho část je možno navštívit v rámci turistiky. Na vstupy upozorňují poutační tabule. Díky všude vznikajícímu nadšeneckému hnutí po roce 1990 lze předpokládat, že existuje i zde, ale je nutno spojení dohledat.



Banská Šťiavnica - vnitřní ochozy opevnění | Foto: Karel Pokorný



Banská Šťiavnica - střílna ze suterénu věže | Foto: Karel Pokorný

---

Levický hrad

Levický hrad na slovensku byl jednou z patnácti pevností, vybudovaných jako hráz proti turecké expanzi. Původní gotiký hrad umístěný na nevýrazném skalisku, byl chráněn zejména bažinami, které ho obklopovaly. Byl neustále rozšiřován až ke svému úpatí, až přešel do zámecké podoby a dnes s městem téměř splývá. Tureckým náporům odolával také dík rozsáhlým opevněním z palisád a dřevohliněným pevnůstkám. Podlehl jen jednou v 17. století.
Podzemní chodby pod bažinami se zcela jistě nevyskytovaly, ale spojovací koridory mezi horním hradem, kaštielem a městem lze spatřit, i když jsou většinou pobořeny a zaslepeny. Na opevňování pevnosti se podílel i Raduit de Suchéz, kterému věnujeme celou kapitolu.



Levice - spojnice do horního hradu. Vstup do podzemí. | Foto: Karel Pokorný

---

Košice

Košický zlatý poklad nebyl nalezen v ponurých útrobách hradu, ale je největším pokladem, nalezeným na území bývalého Československa. Stalo se tak v první polovině minulého století.
Byl by z toho napínavý televizní film, jen se toho někdo ujmout. Nadšený hledač pokladů Ernest Hladký tvrdil, že poklady jsou v Košicích tři, sklidil výsměch od představitelů města, ale bylo mu dovoleno kopat. Prokopal kde co, ale bez výsledku. V Košicích bylo rušno. Rákoczyho a pak Thököly povstání proti Habsburkům a pak další, kde se kníže Thököly spojil i s Turky. Narychlo vždy musela některá strana uprchnout.
V roce 1935 byl při bourání starého domu skutečně poklad nalezen. Sestával z 2920 zlatých mincí o váze téměř jedenáct kilogramů, tří medailí a zlatého řetězu dlouhého 2147 centimetrů. Takové řetězy sloužily po světě k tomu, aby v případě potřeby se pár článků odštíplo. Spekuluje se stále s tím, zda poklad ukryl příznivec Habsburků, když se blížila povstalecká armáda, nebo kníže Rákocsi, když také musel později narychlo sbalit kufry. Na některých mincích bylo patrno, že se do oběhu nikdy nedostaly. Některé byly z doby císaře Leopolda I. z roku 1679, jiné nesly portrét Františka Rákocsyho II., když vyplundroval několik chrámů a nechal po roztavení chrámových pokladů razit vlastní mince. Část nálezu, lze vidět v Košickém muzeu.
No a byla by škoda nezajít i do zdejšího podzemí. Obíhala ho páteřní chodba a nepochybně vedla i cesta ven. Návštěvní okruh je čistá gotika s oblíbeným tématem vězeňských kobek a mučírny. To zde však není naaranžováno, ale původní.



Košice - páteřní chodba - envelopa | Foto: Karel Pokorný

---

Levoča

Náš web je o tom, co víme o únikových chodbách nebo naopak podkopech, kterými se obléhatelé chtěli dostat dovnitř. Kuriózní je průnik městským podzemím z jedné části do druhé, za účelem lupu. Stalo se to ale už v minulém století.
Levoča je perlou slovenských historických měst. Má největší obdélné náměstí na světě a také největší gotický vyřezávaný oltář vysoký 18,6 metrů a obklopený dalšími jedenácti dřevěnými plastikami. Levoča byla obchodní křižovatkou sevřenou mohutnými hradbami o délce 2,5 kilometrů.
Město není protkáno plástvemi podzemních chodeb jako ku příkladu Litoměřice nebo Jihlava, ale původní dvoupatrová sklepení jsou zcela zachovalá. V jednom z renesančních domů se nachází v suterénu městské muzeum. Od dalšího patra se strmým schodištěm jej dělí masivní okované dveře s petlicí s visacím zámkem, jaké se prodávaly v kuchyňských potřebách pro kůlny. V šedesátých letech minulého století se kdosi proboural přes několik sklepů do muzea a odcizil z vitríny honosnou šavli a palaš jednoho příslušníka magnátského rodu. Otvor byl zazděn a zámeček vyměněn za jiný podobný. Za krátký čas se loupež opakovala stejnou cestou a zmizely další exponáty. Nevypátralo se nic, ale zajímavé bylo, že ostatní cenné artefakty zůstaly na místě. Závěr byl ten, že krádež byla provedena na objednávku, zřejmě potomky toho starobylého rodu, kteří však na území Československa nežijí. Muzeum se pak zmohlo na alarm.



Levoča - sklepení radnice | Staré foto: Karel Pokorný



Modrý kameň - podzemí horního hradu | Foto: Karel Pokorný

---

Filakovo

Černý beg (okresní hejtman, vojenský správce kraje) z Filakova, měl nápadně tmavou pleť. Byl tam u něho nějaký mix ze severní Afriky. Měl prý také černou duši. Byl postrachem celého kraje.
Turci se zmocnili pevného hradu lstí a vládli zde čtyřicet let. Hrad dále rozšiřovali a zpevňovali. Nikdy, při četném dobývání, neměl nedostatek vody a potravin. Musela zde být spojnice ven. Beg byl velmi krutý a vítězové ho po dobytí hradu chtěli živého, aby si na něm schladili žáhu. Zmizel ale beze stopy.

Občas popustím uzdu fantazii a romantickému založení, a vedle suchého publikování napíši povídku. Povídka Chodba, popisuje útěk tureckého velitele podzemím a spekuluje o tom, jak se po něm mohla slehnout zem. Takové podzemí jako v té historce, na Filakovu není. Naopak, je nápadně chudé. Nebylo to ale jen mé zbožné přání. Takové rozsáhlé podzemí je částečně v Bojnicích a na Egéru.

Málokterý hrad jsem prolezl tak opakovaně a podrobně. Ani sklady, sklepy, nic, nic. Jen historické záznamy v Budapešti a Istanbulu. Žádné báchorky, ale archivní záznamy. Píše se v nich v 16. 17. a 18. století. Na úpatí kopce je štola, ale novodobá. Používala se za druhé světové války. Na hradě je cisterna a úzká šachta označovaná za studnu. Na jejím dně, je jakási odbočka. Že by? Prý sem vedly žlaby pro dešťovku. Ty by ale měly snad vést do té cisterny a ne do studny s kanálem, kde by hned odtekla. Je to "volaké zmetené" řekl by major Haluška z Černých baronů. Ony ty záznamy jsou v latině a maďarštině. Mohlo dojít k chybnému překladu.
Už na začátku našeho webu jsem napsal, že se o vše rozdělíme, ale že bychom také nějaké údaje uvítali. Tak se obracím na nadšence a odborníky ze Slovenska, zda něco více o Filakovu nevědí.



Filakovo - rozsáhlý objekt bez pořádného podzemí | Fotoarchiv: Kamil Pokorný



Filakovo - že by přece jenom nějaká štola? | Fotoarchiv: Kamil Pokorný